Stát pevně

V podstate ani neviem, o čom tento snímok vlastne bol. Francúzska dráma zobrazujúce citové a psychické rozpoloženie jednej osoby, ktorá sa vysporiadava so svojim životom, so svojim úchylkami a celkovo sa snaží si sám sebe nainštalovať nejakú duševnú terapiu na ozdravenie duše. Niektoré scény tu boli doslova nechutné a neodporúčam to osobám nie veľmi náchylným k neštandardným záberom. Okrem toho, že som sa dosť nudil, tento film mi celkovo nepriniesol žiadnu pridanú hodnotu a vonkoncom ku mne neprenikli akékoľvek emócie. Podpriemer. 40 % (20.11.2018)

Thommas to výstižně komentuje, navíc je třeba zdůraznit tu vizuální a auditivní sílu filmu, která věrně zachycuje přírodu, civilizaci i dění a přitom ohromuje. Nejednoznačný, provokující zážitek, na který nelze jen tak zapomenout. Přidávám několik zasvěcených komentářů: https://www.slantmagazine.com/film/staying-vertical/ https://www.bfi.org.uk/news-opinion/sight-sound-magazine/reviews-recommendations/staying-vertical-first-look https://www.hollywoodreporter.com/review/staying-vertical-rester-vertical-cannes-892731 . Poznámka závěrem: Film byl natáčen v jižní části departementu Lozère, nejméně obydlené oblasti Francie (90%) (29.11.2019)

Při všem respektu k neobyčejné síle a provokativnosti některých scén se tenhle podivně meandrující, polosymbolický film o otcovství, samotě a tvůrčí krizi rozpadá Giraudiemu pod rukama. Pár dní po projekci převažují spíš rozpaky, byť eutanázii anáním sexem a mohutný závěr si v sobě ponesu hodně dlouho. Francouzi to s tou degenerativní linkou vlastní identity letos přehánějí. [Cannes 2016] (14.05.2016)

Od Guiraudieho filmu očekávám, že bude výsostně podivný, a na Rester vertical jsem se proto těšil už jen z podstaty oné radosti, že sledujete cosi neuchopitelného, co si ale zároveň udržuje neochvějnou vnitřní logiku. Jenže Rester vertical není žádné cvičení v tvorbě alternativních společenských vesmírů. Rester vertical lze číst jako krutou alegorii o životních rolích, sociální normativitě a neschopnosti si pevně vystát svoji identitu tváří v tvář smečce. V úvodu potkáváme Léa (optimálně vykulený Damien Bonnard), který přijíždí na pastviny hledat vlky, kteří ho tak přitahují. Rozlehlé pláně, které Guiraudie zneužil už v středometrážním Du soleil pour les gueux, hostí stádo ovcí a pastýřku Marii, která vlky nenávidí. Léo se nechá Marií svést a přivést do stavu otcovského. Ačkoliv se snaží hrát svoje nové i současné role (profesní, otcovské, přátelské, lovecké) správně a za sebe, není si nikdy pevný v kramflecích a neustále pendluje mezi venkovem a civilizací. Všechny ostatní postavy jsou zbaveny jednoznačné sexuality, jsou přirozeně pansexuální a vytváří sociální pouta tak, jak se jim to hodí a jak to cítí - na rozdíl od Léa, který se bojí. Navíc je očividné, že v Jean-Louisovi dříme stejný zmatek a strach jako v Léovi, jen po letech obrany před smečkou už o něco militantnější. Magický závěr je metaforou, která dává Léově alegorické cestě od srabáctví a sociálních zábran smysl a vrací ho zpátky na začátek, k sobě: nalezl co hledal, jeho touha po konfrontaci s vlky se naplnila, možná by dokázal navázat i křehké spojenectví - teď už si to musí jenom pevně vystát sám před sebou. Ačkoliv se u Stát pevně neubráníte pocitům jisté sebestřednosti a snahy naplnit očekávání po hypnotickém L'inconnu du lac, je to stále onen kvalitní metaforický queer art s možností různorodých čtení, který Guiraudie umí tak osobitě a přístupně. (09.03.2017)

Na jednu stranu jistě zajímavé umělecké ztvárnění, na druhou ovšem až příliš naturalistické scény, kde navíc ke konci filmu přibývají bscéddnosti vrcholící smrtí starého gaye uprostřed spojení s člověkem, kterému se LGBT orientace zpočátku hnusí. Takřka proti tvrzení jejího obhájců, že homosexualita nemusí být vrozená. Pak odcházíme od filmu uprostřed tance s vlky s pocitem, že těch LGBT lidí je většina než těch s obvyklou orientací... (21.06.2020)