Reklama

Reklama

Klíč k určování trpaslíků podle deníku Pavla Juráčka

  • Česko Klíč k určování trpaslíků aneb poslední cesta Lemuela Gullivera (více)
Česko, 2002, 58 min

Režie:

Martin Šulík

Předloha:

Pavel Juráček (kniha)

Scénář:

Jan Lukeš

Kamera:

Martin Štrba

Hudba:

Luboš Fišer
(další profese)

Obsahy(1)

Dokumentárny film Martina Šulíka je emocionálne silným pohľadom do "vnútra" jedného z najväčších filmárov šesťdesiatych rokov, duchovného a myšlienkového hýbateľa a jednej z najdôležitejších osobností československej novej vlny - scenáristu a režiséra Pavla Juráčka; Skrz zápisky z Juráčkových denníkov, ktorých sa v jeho pozostalosti našlo 33, je vystavaná veľmi presvedčivá a mrazivá mozaika tragického osudu nesmierne talentovaného, no vnútorne rozorvaného človeka, ktorého zničila normalizácia. Duševný portrét Pavla Juráčka je nielen silným filmom o "utrpení výnimočného človeka" zničeného nevhodnou dobou a nepochopením, ale tiež sugestívny pohľad na absurdnosti normalizácie a obdobia, ktoré po nej nasledovalo, z pohľadu jej priameho účastníka a obete týchto bizarných okolností a historických faktov. (Jordan)

(více)

Recenze (43)

Lynn 

všechny recenze uživatele

Než jsem měla možnost vidět ve Filmovém klubu na ČT2 Juráčkovu "Postavu k podpírání" a tento dokument o něm, prakticky jsem ho neznala. Ale od 4.8.2005 (kdy jsem tento dokument viděla) lituji, že takových Juráčků a Šulíků není víc.Vynikající polohraný dokument, u kterého bylo nejlepším nápadem nechat ho celý komentovat hlavním protagonistou (jakoby Juráčkem samotným), o výrazné postavě české Nové vlny. Velká škoda je, že toho Pavel Juráček nemohl ve svém životě natočit více. ()

vypravěč 

všechny recenze uživatele

Juráčkovy deníky jsem zatím nečetl, ale esence, kterou z nich obdivuhodně jemně Martin Šulík vytáhl, ve mně opět vyvolala tázání po hranicích osamocenosti a samoty, jimiž se ale vlastně již delší čas zabývám. Intimní monolog citlivého muže, sebestředný a upřímný, se rozeznívá na pozadí dobových záběrů, jejichž odcizenost, zevnost se v momentech setkání sváří se stylizovanými domácími filmy, resp. hranými intermezzy, která mají posílit vizuální kontinuitu potenciálního příběhu. A skutečně se prostřednictvím této osobité souhry, v níž tajné prorůstá dusivým veřejnem, rodí příběh – o osamělém hlasu. Uvažoval jsem o samotě jako o prostoru tvůrčí plnosti, stavu silného zvnitřnění, klauzury, v níž člověk není sám, ale mluví s Bohem, tvoří své dílo a svůj život, a o osamocenosti jako o procesu pádu do neznáma, kde člověk sice nemusí být sám, ale jeho život je prázdný, s nikým nesdílený, jeho prožitky nesdělitelné. Zatímco samota se zdá být volbou silného ducha, osamocenost je darem duchu slabému, možností k posílení, očištění a proměně. Ideální osamocenost je cestou do samoty, tedy k člověku (a vzpomínám na Otokara Březinu, varujícího před rozpadem světa do ostrovů nadlidí a volajícího po společenství integrující Lásky: „Každý život, který se odchýlí od zákona lásky, je stíhán bolestí. Celý vývoj lidí, všechna umění, všechny vědy mají jediný smysl: vyjíti z této osamělosti a vytvořit spojení mezi lidskými dušemi, spojení až do hlubin, které jsou dnešnímu člověku závratné a jichž se hrozí. [...] Naše štěstí je spjato se štěstím všech lidí. A dokud nebude z lásky nám dáno, co přijímáme od lidí, do té doby nebude plného okoušení života. Ale nebude nám nic dáno z lásky, dokud všichni lidé kolem nás nepocítí hluboké bratrství duší a dokud život každého člověka a všech bytostí nebude pociťován ve své mystické jednotě.“). Být současně sám a osamocený, narušovat pevnost tvořivého, myslícího Já propadající se skutečností stísněného nitra, syceného nevírou v sebe, touhou po dokonalosti a vědomím nedokonalosti pozemské lásky, a nakonec proměnit i samu tvorbu v jedno velké prázdno, za kterým se neotvírá ani možnost ztroskotat, protože není kde a není proč, tak mi připadá ta hluboce tragická Juráčkova osamělost, ještě tíživost násobí nemožnost povstat, ochromení, které přišlo či přicházelo zvenčí, mimo vůli psance. A nikoliv až v normalizačních letech; zlato šesté dekády se v Juráčkových denících podivně rozmňoukalo. Ale ještě tíživější je to mlčení, které následuje za poslední popsanou stránkou deníku. ()

Reklama

prometea 

všechny recenze uživatele

Keď sme tento dokument prvýkrát videli na jednej z prednášok, ako začínajúci filmári sme sa nemohli nezaľúbiť. Po prečítaní denníkov však musím klesnúť k 4*. Krásny, hypnotický filmík je totižto pod strieškou empatie pekne tendenčný. Juráček nebol len obeťou režimu, ale predovšetkým seba samého. Plný nihilizmu, nenávisti k sebe, ľuďom (a predovšetkým ženám), zaľúbený do svojej mizérie. Je otázne, či túto silne egocentrickú osobnosť zničila väčšmi ideológia alebo vlastný charakter. ()

Cival 

všechny recenze uživatele

Mistrovské dílo, které nesmazává rozdíl mezi dokumentem doby a hraným filmem 21. století jen kvůli manýristickému uspokojení. Náladově vycizelovaná esej o bezútěšnosti šedesátých let totž nezasáhne jen zasvěcené a filmové fanoušky, ale každého, kdo není lhostejný vůči lidské hlouposti, zkázonosné ideologii a davové psychóze devastující to nejlepší z lidství. ()

kaylin 

všechny recenze uživatele

Dobrý film, ale jsem si skoro jistý, že i v té deníkové, tištěné podobě, by ty zápisky byly zajímavé, možná ještě zajímavější, než v tomhle provedení. Ale nejspíš je stejně nikdy číst nebudu. Život Pavla Juráčka rozhodně nebyl jednoduchý a je plný zajímavých zvratů, ale tenhle film mi k jeho minimálnímu poznání stačil. ()

Galerie (8)

Zajímavosti (3)

  • Doprovodný hlas v příběhu patří Markovi Juráčkovy, který je synem Pavla Juráčka. Marek Juráčka si ve filmu svého otce současně také zahrál. (Terva)
  • Snímek byl natočen na motivy deníků Pavla Juráčka. (Terva)

Reklama

Reklama