Zahradnictví: Rodinný přítel

Vypelichané melodrama s amputovanou hlavou. Deset minut jsem smál představě Ondřeje Sokola o charakterním herectví, zbytek nesoudné stopáže meditoval o tom, jak může v roce 2017 udělat kdysi soudné tvůrčí duo něco tak chatrného. Takže: za prvních 10 minut se stane cca pětinásobek toho, co ve zbytku filmu. Hodinu a půl sledujeme bezkrevnou čechovovskou variaci, z níž protektorátní všednost vyznívá jako trýznivá nuda, kterou zpestří jen nechtěně pedofilní etudy strýčka Jiřího a momenty, kdy si Sokol a Geislerová v duchu šestákových čtení pro paní a dívky sdělují, že k sobě asi cítí něco náklonnost a že to teda asi nebude tím, že pan Jiří jest věrný rodinný přítel. Neděj některých rodinných seancí pro jistotu opakuje i voiceover. Cudný ráz jednoho domu se třemi sestrami naruší vpád Sabiny Remundové, který byl původně nejspíš zamýšlen pro nerealizovaný film Slunce, seno, protektorát. Když už se zdá, že budeme 130 minut sledovat jen ketaminové rodinné sedánky s příšerně prkennými promluvami, udeří velké drama, protože se vrátí někdo, koho postavy nečekají, ale čeká ho divák, protože nejspíš ví, že je to jako ten "Kodet z Pelíšků, ale mladej". Hrozící drama ovšem Jarchovský zdárně zažehná tím, že jednu z postav nechá umřít na tyfus, což nám jiná postava sdělí krásným voiceoverem, v němž slovesa končí na libé archaické -ti. Tahle zborcená struktura se spoustou nedějových míst svádí ke spekulacím, že se Hřebejk režijně pokouší o artové kouzlo všednosti, jaké známe třeba z filmů Hirokazu Koreedy. Jeho režijní vedení je nicméně totálně mrtvičné a ne, insitní motivy draného peří a občas rozklepané snímání z ruky nepokládám za režijní koncepci. Když už se zdá, že válka, která subjektivně trvá 30 let, konečně končí a film s ní, připomene nám potitulková scéna, že jsou tu stále dilemata, které musí řešit zbytek trilogie. Rodinné kroniky nám mají připomínat tíhu plynoucího času. Zahradnictví nám připomíná, že není nic horšího, než když místo času filmového pocítí divák existenční tíhu své prdele na sedačce kina. Pro mě je tohle nové dno tvůrčí dvojky, která kdysi podobný žánr uměla udělat s lehkostí a humorem. [ano, řemeslně je to samozřejmě v pořádku a za prvních snesitepných 15 minut přiznávám tu původně odepřenou jednu hvězdu, jsem, podobně jako Ondra Sokol, "dobrý člověk"] (26.04.2017)

České filmy vážně nemám v oblibě. Jistě, občas se najde nějaká "vlaštovka", která dokazuje, že to s tuzemskou tvorbou ještě není tak zlé, nicméně u mne se zastavila v roce 2016 s filmem "Teorie Tygra". Od té doby mé vlastní "dogma" pokračuje, přičemž se zdá, že ani nejnovější film Jana Hřebejka, který má být jakýmsi prequelem k výbornému filmu "Pelíšky" toto neporuší. Předně musím poznamenat, že tím největším atributem, který mi ve filmu Zahradnictví: Rodinný Přítel vadil, byl ve formě nedostatečného, chce se říci až laxního ponoření do daného časového mezidobí, kdy se film těch nejkontroverznějších témat a skutků jen letmo dotýká a nejde do patřičné hloubky. Další věcí je fakt, že to nejdůležitější v celém filmu se stane v prvních zhruba patnácti minutách a zbytek enormní stopáže už se neděje vážně téměř nic. Už dlouho jsem se u žádného filmu tak nenudil, přičemž tento velmi špatný výsledek nenapraví ani pár světlých hereckých okamžiků a věrně zpracované reálie. Jsem velmi zvědavý, zdali druhý díl této zamýšlené trilogie dopadne lépe. Moc bych si to přál. PS: Ondřej Sokol a vážné herectví? To vážně nejde moc dohromady. (01.10.2017)

Na Zahradnictví jsem byla hodně zvědavá, když přišlo pozvání na premiéru do pražské Lucerny, nemohla jsem odolat. Nic mě nemohlo naladit lépe, než procházka rodným městem a zdobný interiér kina. U příběhu jsem od počátku vnímala atmosféru příběhu dokreslenou zdařilou kamerou. Nevadilo mi pomalé tempo příběhu, které přesně zapadalo do doby, ve které se děj odehrával. Ani jistá dávka stylizace a způsob herectví podtrhující dojemnou složku příběhu nepůsobili rušivě. Záměrem autorů bylo vytvořit navazující trilogii v odlišných žánrech s posuny v čase, ale zároveň samostatné filmy. To první zatím nemohu posoudit, ale to druhé se určitě podařilo. Ocenila jsem míru humorných a dramatických prvků. Oboje bylo vyváženo, tak, aby nebyla narušená hlavní linie melodramatu. (1. 5. 2017) S odstupem času po roce a čvrt 2. 9. 2018: Skoro se mi zdá, že jsem loni v květnu viděla jiný film. Je patrné, že jsem byla hodně pozitivně naladěná ... Filmové zpracování vlastních vzpomínek je vždycky ošidné. Pokud se chtějí tvůrci přesně držet předlohy, může nastat okamžik, kdy to chce dramaturgický zásah, ale je striktně odmítnut, protože "tak to prostě tehdy nebylo ..." Rodinný přítel vyznívá sice sladce ale hodně ploše. Postava Jiřího je značně zidealizovaná, je prostě jenom hodný a milý, chybí mu plastičnost. Jakoby byl celý děj podmíněn jen tomu, ukázat, jaký je chlapík. Příliš se nepovedly ani dialogy, jakoby je herci četli a nešly přímo z nich. Hodně atmosféry, málo rozvinutá dramatická složka. (01.05.2017)

Nechci být nevděčný. Opravdu si hodně vážím toho, že mě Cinemart pozval na předpremiéru do Lucerny. Také jsem přijal s nadšením, i když Lucernu nemám za rohem. Těšil jsem se totiž na nový český film, protože český film obecně mám hodně rád. Jaké ale bylo moje zděšení, když po první scéně se Sparťanem Novotným přišlo scénáristické spražení v podobě nelogického seznámení se třemi sestrami, které na první pohled s Novotného Zahradnictvím nemají nic společného. Vnímal jsem to tak, protože druhá scéna trvala snad půl hodiny a já během toho vůbec nechápal, kam film směřuje a co je vlastně ten příběh. Scénář mě v tomto případě opravdu hrozně zklamal. Až po hodině jsem zjistil, že příběh je daleko jednodušší, než na první pohled vypadá. A jak je jednoduchý příběh, tak si film zjednodušuje i samotnou atmosféru. Tíživost tehdejší doby film neukazuje vůbec. Například z kraje vůbec nevysvětluje, proč Finger s Macháčkem skončí ve vězení. Jasně, má to nějakou spojitost s odbojem...ale jakou? Naopak mě sejme neuvěřitelně afektovaná Sabina Remundová, která rozjíždí nejchytřejší tetku z města, kterou jí sice nemám za zlé, ale do filmu mi vůbec nesedí. Stejně tak, jako samotný Ondra Sokol, který, na to, jak velkou roli měl, příliš vážnosti nepobral a tak jak se jeho role prolíná životem, tak se s ní nakonec rozloučíme na konci filmu. Naprosto bez emocí. Film mi nakonec přišel prázdný stejně jako exteriéry filmu, které díky kameře působí sice suprově, ale neuvěřitelně uměle. Kde se jako sakra vzal ten funkcionalistický barák uprostřed polí? No nevím...člověk se těší a nakonec přijde solidní zklamání. Alespoň to zachraňovaly ty suprové dětské role, které film zjemňovaly svým neotřelým humorem nebo tři sestry, které herecky byly standardně dobré. Když už nic jiného, tak alespoň to mi udělalo radost. Kéž by zbylé dva díly byly o poznání lepší. (26.04.2017)