Obsahy(1)
Krásný letní den. Zahrada. Terasa. Muž a žena sedí u stolu pod stromy, okolo nich proudí lehký, letní vánek. V nekonečné dáli, za rozlehlou plání, se rýsuje silueta Paříže. Rozhovor začíná. Mezi ženou a mužem křižují otázky i odpovědi. O sexuálních zkušenostech, o dětství a vzpomínkách, o podstatě léta, o rozdílech mezi mužem a ženou, mezi ženskou perspektivou a mužským vnímáním. V domě přiléhajícím k terase sedí spisovatel představující si tento dialog a píše. Nebo je to naopak? Je možné, že mu ve skutečnosti dvojice z terasy diktuje tento dlouhý, závěrečný rozhovor mezi mužem a ženou a Nick Cave mu k tomu hraje na piano? (Cinemart)
(více)Videa (3)
Recenze (19)
Už Every Thing Will Be Fine bola sračka a vlani v Benátkach právom zapadla. Tentoraz si Wenders pre istotu nevybral naivnú melodrámu, ale filozofujúcu konverzačku s predstaviteľmi extrémne nesympatického vzhľadu. Tárajú o nesmrteľnosti chrústa, kamera sa bezradne motá okolo nich, v pozadí strihá stromy Handke, pod stolom sa znudene povaľuje rovnako nesympatický pes a na piano k tomu hrá ešte nesympatickejší Cave. Masochistom, ktorí v kine potrebujú trpieť, aby nadobudli pocit, že sledovali Umenie a že mu rozumejú, se to bude líbit. ()
Chápu, čemu se lidi v sále smáli. Taky mi tam přišlo pár míst pitomých a ta ženská mě často iritovala (což nemusí nebýt záměr). Nepotřeboval bych asi ani žádnou muziku, ani Cavea. A divadlo přenášené do filmu prostě nefunguje dobře skoro nikdy. Ale všechny slabší místa mnohonásobně převyšuje myšlenkový potenciál díla a jeho celková odvaha, ta otevřenost a vážnost. Tomu filmu, tedy jeho tvůrcům, o něco jde - jaká příjemná změna oproti většině dnešních filmů! Je to výpověď mužů jedné generace, kteří zažili cosi v 60. letech na Západě a to, co přicházelo dál, a teď o tom všem z odstupu přemýšlejí, pro mě velmi zajímavě. No a je tam konečně těch pár momentů, které jsou opravdu kinematograficky i samy o sobě nádherné (např. kolem dialogu o jamkách v písku). Ten film pro mě má velkou cenu už jen pro jednu nenápadnou větu, která tam zazní - "Krása je krásou, jen když je otevřená a otevírající." Ale je v něm mnohem víc. Film určený k přemýšlení. ()
Sorry jako, ale ty "duchaplné" plky se nedaly poslouchat ani jako kulisa při práci. – Je nádherné jak se zobrazují písmenka při psaní tohoto komentáře, pod tichým klapáním kláves bílé klávesnice v nočním tichu panelákového bytu. Každé písmenko je jako symbol zcela zbytečné činnosti pronášení myšlenek, které plynou pravděpodobně aby bylo cosi řečeno a přitom se ozývaly jen zmatené bláboly plynoucí z nesoustředěné mysli, aby pak člověk ve své hlubokomyslnosti dospěl k závěru, že je zcela úplný kretén plácající si játra místo toho aby se šel vyspat. – Jediným kladem byl Nick Cave, to ale ani na jednu hvězdu nestačí. ()
Wenders už se dávno "vytočil", to je jasný. O to svobodněji teď působí jeho zatím poslední filmy, tento a třeba i "Až na dno", a to jak po myšlenkové, tak formální stránce. Zvláště pak Krásné dny v Aranjuez jsou "své", jako málokterý dnešní film. Chvílema jsem myslel na touhu a snahu začít dělat filmy od znova, jinak, na oproštění filmového jazyka od naplaveniny posledních několika desítek let (podobný pocit jsem měl například u Alonsovy Jaujy). Divadelní předloha nebo některé iritiující "herecké výkony" mě proto ve výsledku moc nezajímaly, měl jsem pořád nad čím přemýšlet a hlavně - na co se dívat. Dlouho neviděný experiment. Fajne! ()
Handkeovské blábolenie môže byť rovnako znudené, ako objavné. Nedávno som napríklad počul takmer dokonalé spracovanie “Proč kuchyň?” z českého divadla. Aranjuez by ma možno bavil v nejakej avantgardnej verzii s nahotou a futuristickými kostýmami, tu si ale Wenders moc práce nedal, a absurdné dialógy, akokoľvek podnetné, v podaní dvoch nesympatických hercov stredného veku, sediacich niekde na záhrade, nevystačia. A tých pár klasických songov to nezachráni, pretože zvyšných cca 75 minút šumenia lístia a štebotania vtákov, skrátka nie je žiaden podmaz. ()
Reklama