Poslední rodina

Zdrcující panelstory, která si zaslouží obdiv za (n)ostalgie prosté ohlédnutí za téměř třicetiletou historií jedné rodiny a jedné země, za důsledné naplnění zvoleného konceptu i za nejpřípadnější užití slova „Gratuluji.“ Debutující Jan P. Matuszynski zčásti oživuje odkaz kina morálního neklidu, když zkoumá život intelektuála v čase nesvobody, zároveň ale omezuje přímé odkazy k době, ve které se podstatná část filmu odehrává, na minimum. Ačkoli tomu odříznutí sociopolitického kontextu napovídá, nemyslím si, že by mladý režisér chtěl pouze předvést, jak suverénně zvládá vnitrozáběrovou montáž a jak umí navodit depresivní náladu. Film je před vnějším světem uzavřen podobně, jako jsou jeho hrdinové během celé první hodiny uzavřeni v nevelkých panelákových bytech. Jejichž život je limitován na soukromou sféru, ta veřejná jako kdyby neexistovala. Klaustrofobnímu pocitu omezeného prostoru (a omezené svobody) napomáhá snímání postav z velké dálky (takže vidíme, v jak stísněném prostředí se nacházejí) a v mimořádně dlouhých záběrech (namísto analytického střihu, který by prostor „rozbil“ a alespoň pocitově trochu zvětšil). Teprve ve druhé polovině, po několikaminutovém, statickou analogovou videokamerou zabíraném dialogu syna s rodiči, se konečně dostáváme ven (byť jde v několika případech ironicky o pohřeb) a společně s postavami se můžeme nadechnout. Herci jsou snímáni z větší blízkosti, film na chvíli není tak dusivě uzavřený. Následující minuty však bez milosti ukazují, že Beksiński i jeho syn vláčí minulost s sebou (podobně jako si Zdzisław v jedné scéně kvůli nefunkčnímu splachování nese s sebou vlastní sračky) a zjišťují, že neschopnost být šťastný možná nebyla dána dobou, ale jimi samotnými. Stále zoufale hledají uspokojivé způsoby sebevyjádření (malování obrazů, natáčení domácích videí, nerušivě zakomponovaných do zbytku filmu) a stále nemají pevnou kontrolu nad svými životy (fenomenální scéna pádu letadla v přímém přenosu). Panelákový byt se stává symbolem určitého způsobu žití a uvažování, který zřejmě není vlastní jenom Beksińským, ale podstatné části obyvatel postsocialistických států. Poslední rodina toho podobně jako dramata rumunské nové vlny sděluje o životě v socialismu (a po něm) i bez přímých narážek mnohem více než všechny skanzenové tragikomedie českých režisérů. Matuszynski totiž oproti nim nedělá kompromisy, nic nám nenalhává a nikoho neomlouvá. 90% (11.11.2016)

Zdzisław Beksiński. Jeden z mých nejoblíbenějších malířů. Doposud jsem netušil, že byl o něm natočen životopisný snímek. O to více jsem byl překvapen a na film jsem se velmi těšil. Čekal jsem nadprůměrný počin, ale to co jsem už od úvodní scény sledoval, předčilo veškeré moje očekávání. To je, jako by jste byli přímo na místě a žili v rodině Beksińskich. Ta kamera, rekvizity a všechny záběry mají dokonalou souhru. Dokonce i pád letadla je natočen tak, že jsem měl nepříjemný pocit, že jsem tam opravdu taky. Neuvěřitelné! A co předvádí herci, to je sledování s otevřenou pusou (hlavně teda Tomek, syn Zdislawa). Kdo tohoto surrealistického umělce neznáte, doporučuji nejdříve shlédnout tento film. Bude to větší sada, hlavně ten závěr, který řadím k nejsyrovějším, které jsem kdy viděl (ještě dlouho po shlédnutí jsem se otřepával). Sečteno - podtrženo - Jan P. Matuszynski natočil sakramenstsky silný debut a ukázal, že poctivá filmařina, která se točí od srdce ještě nevymřela. A to je sakra dobře!!! S velkým napětím budu očekávat jeho příští film. (07.04.2017)

Polský počin o tom, že mít debilního syna je vždy na škodu. Film svým způsobem parafrázuje universum Harryho Pottera, kde je Ronald Weasley stejně tupý, avšak má vlivné přátele, a proto je z obliga. Nutno ocenit jisté jadrné momenty typu "nepostavil se mi penis", které v kontrastu s hlavní dějovou linkou dávají smysl jako Gordon Ramsey kupující pravý tuzemský rum. (17.10.2017)

Musím se přiznat, že film byl výborný, pokládám jej za hluboké, syrové a působivé dílo. Mám k němu ale řadu výhrad, díky kterým nesdílím názor, že by se jednalo o bůhvíjak průlomový debut, nýbrž pouze kvalitní debut. Celkové ztvárnění je dle mého názoru standardem současné evropské kinematografie, které lze rámcově přirovnat k filmům Hanekeho - syrové, tiché, s minimalizovanými výrazovými prostředky, skoro úplnou absencí hudby a na kost obroušeným studeným naturalismem. Provedené sice kvalitně, nicméně nijak zvlášť originálně. Krom polských reálií mohl film vzniknout v řadě jiných evropských zemí. Ani by mne toto nenapadlo kritizovat, navíc se jedná o režijní prvotinu, na druhou stranu nesdílím současné označování filmu jako "zázračný". Názory na špičkovou kameru apod. lze sdílet, ale důležité je rovněž vnímání filmu jako celku. Dále mi mírně nesedělo časové vymezení, jelikož Beksinski tvořil již od 60. let, zatímco tento film jej sleduje až od jeho přistěhování do Varšavy v roce 1977 do roku 2005. Velkou část svých vrcholných děl Beksinski vytvořil do poloviny 80. let, převážně tedy v době ještě před dějem tohoto filmu nebo před zmiňovanými rodinnými tragédiemi. Není mi tedy jasné, z jakého důvodu je jedním z témat snímku působení okolního světa na Beksinskiho tvorbu (surová realita vs. surrealistické obrazy), když zjevně její hlavní pocitové a myšlenkové koncepty mají kořeny v jeho mnohem mladším věku, kterému se film vůbec nevěnuje a který zdá se nebyl až tak negativní či ovlivněný pozdní tragédií jeho rodiny, byť Beksinski nepřetržitě tvořil až do smrti. Události v 90. letech jsou pak zaměřené zejména na zmíněná rodinná úmrtí, kdy v kontextu chování postav lze najít vazbu na název Poslední rodina, ale potom se ptám, dobře, ale proč tedy vůbec nějaký výstřední Beksinski? Proč ne zcela anonymní rodina, kterou obdobné události zajisté mohly postihnout. Kontrast jeho výstřednosti a naturalistické tragické reality mi jako symbolická vazba přijde poměrně vratký. Tomu je poplatné i odvíjení děje v druhé části, kdy divák sleduje vývoj událostí, a snaží se je konfrontovat s dějem jako celkem, ale je od svého uvažování neustále vyrušován myšlenkou, že takovou konfrontaci není třeba vést, jelikož film stejně jen s dokumentární přesností vypráví to, co se opravdu ve skutečnosti s Beksinskiho rodinou stalo. Včetně extrémního závěru, který je na jednu stranu velice působivý (nemůžu nesrovnat se scénou z Hanekeho Caché), na druhou stranu se tam ve mne stále ozývá to "no...ano, to se stalo i doopravdy, a...?". Život takové osobnosti jako Beksinski je samozřejmě sám o sobě téma a námět jako hrom, ale tady mi jeho uchopení zkrátka trochu vazbí. Možná jsem ale pouze mírně zklamán tím, že jsem skutečně očekával film více lyrický, výtvarný a snový...ale tak, to je spíš problém můj, to bych taky mohl říct, že jsem si to mohl natočit sám a lépe, o čemž samozřejmě zásadně pochybuju :-DDD 7/10 (10.05.2017)

Tento film sa mi dosť ťažko hodnotil a ešte ťažšie je napísať k nemu komentár. Problémom je, že aj keď je to nakrútené podľa skutočného príbehu (alebo práve preto), nič ma na ňom nebavilo. Tušil som, že to nebude film, v ktorom sa dokážem stotožniť s niektorou postavou, prípadne jej konanie aspoň pochopiť, ale namiesto životopisnej drámy som sa dočkal iba chaotických prejavov ľudí, ktorých osudy mi boli úplne ľahostajné. Tak málo empatie som doprial v poslednej dobe máloktorému filmu. (05.01.2020)