Henry a June

Film mě příběhem, dá-li se v něm vůbec příběh najít, prakticky míjel. Jde spíše o vztahovou epizodu s nemálem erotiky posazenou do Paříže roku 1931. Herecky táhnou snímek dvě ženy. Moc chválím dobové kostýmy a líčení, kterým se obě dámy nevídaně přibližují dobové módě, jako by vypadly z meziválečných ženských časopisů. Maria de Medeiros je se svýma daleko od sebe posazenýma očima přímo ideál tehdejší krásky. A vizuální stránka je podle mého názoru taky jediné plus, kvůli kterému stojí se na film podívat. (25.05.2024)

Isty Klod Sabrol uz natocil film na tuto temu - len momentalne neviem jaxa ten film volal. Kazdopadne neuznavam kratke vysteky LiVenturu typu " Vášeň a erotika byly jejich součástí a díky nim se poznali a tvořili." - to je na komentar proste malo. Ani neviem kolko to stalo, je to uz postarsi film z 90. rokov - film chce silou mocou byt o henrym Millerovi ale je tematicky o Anais. prilis dlhe je to, fuckt sa za tie dve hodiny stane malo, ti dvaja navyse - Fred Ward a Richard E. Grant - su nepresvedcivi, neveril som im herecke vykony. Uma to potom uz jaxi sama neutiahla : 20 % (16.02.2019)

Viděno na ČT2 v příšerném českém dabingu. Henry a June je film, který je v evokování dobové či erotické atmosféry pozoruhodně neživotný - v tomto ohledu je srovnatelný třeba s podobně poznamenaným snímkem Děvčátko, který se také marně pokoušel o cosi jako nostalgický filmový návrat do starých zlatých časů 1. pol. 20. stol. (viděno z dnešního mainstreamového pohledu, který si celou éru avantgardy s oblibou idealizuje). S tím, že první jmenovaný je více než devótní filmovou poctou Henrymu Millerovi a Anaïs Nin, kde June Miller hraje zcela nepokrytě pouze druhé housle. Moje hlavní výtky bych však směřoval především k neúměrně dlouhé stopáži (více než dvě hodiny je na film, kde se toho stane povážlivě málo, přece jen příliš) a k hereckému obsazení hlavních mužských rolí - je-li Richard E. Grant ve své roli Huga nemožně toporný až neohrabaný, pak Fred Ward je ve své titulní roli Henryho Millera přímo děsivě nepřesvědčivý a sklouzávající kamsi na dno ochotnického tápání a výrazové nejistoty - a ještě k tomu byl zcela hrůzně nadabován... to je prostě celé špatně. Naopak ženské obsazení hlavních rolí je pro mě hlavním důvodem, proč jsem si nakonec z tohoto - ne zrovna dvakrát povedeného - snímku odnesl relativně příjemný divácký zážitek. Postava June je v podání Umy Thurman smyslnou, éterickou a šarmantní femme fatale, a Maria de Medeiros je v roli Anaïs odzbrojujícím způsobem sladká, zasněná a žádostivá (při každém záběru na její oči jsem lapal po dechu). Jsou to tyhle dvě holky, kvůli nimž pro mě osobně mělo cenu tento film vidět, jinak - vztato kolem a kolem - nestojí tenhle biják za nic. Objektivně tři hvězdy, subjektivně o jednu víc. (29.10.2012)

Varování: Tohle není film o Henrym Millerovi, ale o Anais Nin! Kdo si chce užít Henryho, a navíc zamlada, ten by si měl dát raději Tiché dny v Clichy od Claude Chabrola. Jeho film vystihuje atmosféru Millerových knih mnohem lépe. Koneckonců je to naprosto logické: Henry a June je zfilmováním vzpomínek Anais Nin, v nichž popisuje své setkání s Millerem a jeho ženou, přičemž je oběma fascinována a přitahována ... Když tenhle snímek běžel v našich kinech, souhrou okolností se mi nepodařilo jej shlédnout. Zato na Tiché dny v Clichy (ze stejného roku) jsem byl několikrát. Dohnání jednoho dlouholetého restu bylo však zároveň i zklamáním. Pohled Anais (a tedy i Kaufmanův) na Henryho Millera se totiž od toho Chabrolova markantně liší, navíc oba filmy se zabývají úplně jiným obdobím spisovatelova života. Tiché dny jsou příjemnou vzpomínkou na Millerovo bohatýrské mládí, Kaufmanův film podává spíš smutné svědectví citlivé ženy o Henryho stárnutí, a o jeho mladé manželce. (08.09.2006)

Na pozadí životopisných faktů o Henry Milerovi, June a Anais předvedena evokace uměleckého kvasu Paříže 1. poloviny 30. let, v snových partiích Anais jakoby probíhají zrychlené dějiny moderního malířství od Picassa a Chagalla po surrealisty, při návštěvách biografu vidíme pak díla Buňuelova a Dreyerova, doprovodná hudba pak pulsuje mezi díly Pařížské šestky, francouzským šansonem, jazzem, Španělskem a vzdálenější exotikou. Erotika otevřená i potlačovaná má stále ducha kultivovanosti i artistní pikantnosti. (05.04.2010)