Žít

Akira kurosawa nám ukazuje, že se celý život hnát za kariérou je zbytečný. Člověk by si měl odpočinout a trochu si užít třeba i v baru. A to potvrzuje i článek, který jsem nedávno čet ve kterém bylo "čeho lidé nejvíc před smrtí litují". A jedna z věcí byla, že zbytečně celý život pracovali. Tenhle řežisér je machr na vyjádření povah a pocitů lidí. (25.09.2012)

Akira Kurosawa je lidský, ale zároveň je nemilosrdný, je místy až poetický a stejně tak je doslovný. To vede k tomu, že natočil snímek o obyčejném člověku a jeho obyčejném životě, a přesto se jedná o snímek, který je zajímavý, a to hlavně proto, že vám bude blízký. Kurosawa je mistr dlouhých scén, ale také skvěle zachycených charakterů. Tady je velmi komorní a nenajdete zde jedinou akční scénu. (07.11.2014)

Hlavní hereckou předností pana Shimury je rejstřík tří upřených pohledů (vyvalený, vyvalenější a nejvyvalenější - to podle závažnosti situace, či momentu překvapení) a permanentní japonský předklon, přesto mě jeho postava pobavila i dojala, a chvíle, kdy zmizel z obrazovky, se mně jevily stejně, jako u valné většiny japonských filmů - takové hemživé pimprlové divadlo. (14.04.2009)

Jen málokdy se snižuji k laciným superlativům, tady si bohužel nemohu pomoci. Je to dojemný, přemýšlivý, hluboký a procítěný film, ze kterého od té doby kradly stovky stupidních amerických melodramat. Už dlouho jsem neviděl tak dokonale vystavěný snímek - snímek, který by s takovou lehkostí tančil mezi různými časovými rovinami. Ze začátku jsem se trochu bál nudy, ale už v polovině jsem věděl, že jsem doma. Mám určité výtky, ale házím je za hlavu. Krása. (03.07.2010)

Neuvěřitelně pravdivý a působivý příběh. Někdy vůbec nedovedu pochopit, jak Kurosawa dokázal vystihnout tak širokou škálu odstínů života. Jeho poválečné filmy stojí často, bohužel, ve stínu jeho "samurajské" tvorby, ale patří k opravdovým klenotům. Pro toto tvůrčí období jsou, celkem logicky, typické "obyčejné", uvěřitelné postavy, v jejichž ztvárňování neskutečně vyniká právě Shimura, který se v tomto kousku navíc "nemusí dělit" o divákovu pozornost s Mifunem. Kdybych měl z mistrova poválečného období uvést svou oblíbenou postavu, byl by to nejspíš Kanji Watanabe. Druhá čast filmu (po pohřbu) je naprosto klíčová a rozhodně nemohu souhlasit s tím, že filmu škodí. Naopak, je zcela nezbytná a zasazuje myšlenky snímku do kontextu (ostatně, pokud někomu vadí, může film po smrti Watanabeho vypnout:)). Jen závěrečná pitka má více obsahu, než se vejde jiným tvůrcům do celé filmografie, tenhle kousek je pro mě opravdu 100%, takhle má film vypadat. Dobrý koment má Aidan. (23.01.2008)