Benedetta

,,PROSTŘEDNICTVÍM MÉHO TĚLA BŮH VYJADŘUJE SVOJI VŮLI...“   Kromě toho, že na ni mluví Ježíš - a často chce, aby se svlíkla, má Benedetta v klášteře kámošku, která chce vlastně to samý. Se setkávání s Bohem si odnáší stigmata, od kámošky zase orgasmy… Trocha tý odvážný erotiky lemuje tohle spíš komorní historický drama o božích zázracích i pomstě, či soudu kvůli chtíči a který divácky strhne hlavně v závěrečný čtvrthoďce. Nejen kvůli sadu-masu.     /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Knihu „Benedetta: het leven van een lesbische non in Italië tijdens de Renaissance“, kterou v roce 2021 napsala Judith C. Brown, neznám. 2.) Před večeří se bičujeme.  ///  Thx za titule „saurix“.              PŘÍBĚH ****  HUMOR  ne  AKCE  ne  NAPĚTÍ  ** (27.11.2021)

Schéma historické biografie, snažící se dopátrat pravdy o životě lesbické jeptišky Benedetty Carlini, Verhoevenovi slouží k analýze církevního mocenského modelu, v němž víra představuje pouze jeden z prostředků k přežití a udržení dominance. Film až do konce nedává jasnou odpověď, zda hrdinka opravdu komunikuje se svatými a disponuje mystickými schopnostmi, nebo jen dokáže využívat cizího strachu. Vzhledem k nemožnosti racionálního vysvětlení některých událostí zůstávají možné oba výklady. Hranice mezi skutečností a iluzemi nebo sny je neurčitá obdobně jako v Total Recall. K víře v nadpřirozeno se nizozemský filmař každopádně staví s cynickým humorem a smyslem pro groteskno. Obojí je patrné z režie mizanscény, pracující s estetikou rozporů a nejednoznačnosti, nebo ze skladby záběrů. Benedetta coby komplexní, ambivalentní ženská figura vzbuzuje střídavě sympatie i odpor. Svým přívržencům sice slibuje ochranu před morem, který ve velkém kosí italskou populaci, ale sleduje při tom hlavně vlastní uspokojení. Spása a vykoupení jsou jen iluzemi. Oproti slepě naslouchajícímu, vyděšenému a proto snadno zmanipulovatelnému davu navíc vidíme, že ochranu před infekcí nezajišťuje Ježíš, ale zavřené brány města. Žádné boží síly, prostě lockdown. Důvěryhodnou náboženskou postavu z ní vedle inteligence a charismatu dělají stigmata, která si způsobuje kusem střepu. Následně může určovat, co je boží vůle a vesele zneužívat toho, že si jazyk Boha každá z řeholnic interpretuje po svém. Pro Verhoevena náboženství není záležitostí vnitřního přesvědčení, ale kulturně, geograficky a historicky vymezeným fenoménem, který slouží momentálním biologickým potřebám a mocenským zájmům. Bohem lze odůvodnit cokoliv. Podobně účelově k duchovnu přistupují také další zástupci církve, jejichž pokrytectví Benedetta, ustupující ve druhé polovině filmu do pozadí, vlastním počínáním nasvěcuje. Po příjezdu nuncia se pak mění z postavy, která eticky diskutabilním způsobem zneužívala moci, v reprezentantku protisystémového vzdoru, využívající k emancipaci vlastního těla a sexuality. Boj o nadvládu, určující dynamiku vyprávění, je tak až do posledních minut nepředvídatelný a napínavý. Verhoeven tradičně nevynáší hodnotící soudy a nefandí žádné straně. Jen se sociologickým zájmem z odstupu znovu studuje, jak lehko – a jedno v jaké době – může být víra proměněna v nástroj ovládání a nakolik jsou hodnota a moc člověka závislé na konkrétní dějinné situaci. 85% (21.12.2021)

Podle traileru jsem očekávala téma lesbického sexu v klášteře. Byla jsem překvapená, že to má ještě daleko hlubší příběh, který se věnuje stigmatu, vizím a vlastně náboženským fanatismem. Začátek trochu pomalejší, ale pak se to rozjede (doslova). Vše tomu nasazuje korunu to, že je to natočené podle skutečných událostí, které se opravdu stali. Na konci jsem byla docela na pochybách a nevěděla jsem, kde v tomhle příběhu stojím, na jaké straně. Hrála to, nebo se jí to třeba ze začátku opravdu dělo? Musela jsem pak několika lidem vymluvit díru do hlavy. Takže jo, za mě super film, který mě vážně chytl. (30.08.2022)

Verhoeven celou svou tvorbu zasvětil tomu, že do sakrálních (žánrových) světů navracel profánní (excesivně fyzické i emocionální) aspekty, které z nich byly vytlačeny předchozí tradicí. Jeho (snad jen prozatím) poslední film pak představuje skvostné završení této tendence, když po hollywoodských žánrech i národních historických milnících a lokálních společenských fenoménech obrátil svou pozornost k samotné církvi. "Benedetta" tak přináší jízlivě úsměvnou dekonstrukci církve jako pragmatického aparátu založeného na iluzi naděje. Stejně jako v předchozích filmech také tentokrát Verhoevenovo dílo nabízí zdánlivě jednorozměrnou podívanou. Ale za touto žánrově zcela funkční a pro mnohé pobuřující, zavilou i zábavnou povrchní vrstvou se jen o stupínek hlouběji nachází širé pole podnětných rovin. Pro někoho tak "Benedetta" zůstane cynickou či dokonce exploatační a objektivizující prasárničkou, ale pro jiné bude  mimo jiné důmyslným portrétem úžasně mnohoznačné titulní postavy. Skrze ni se osobní i organizovaná víra odhaluje jako nástroj institucionální i osobní moci a paradoxně v rámci určitého dějinného kontextu i možné emancipace, byť pouze ve smyslu kariérním a existenčním, ale příznačně nikoli co do osobní svobody. A také skrze vývoj hrdinky ukazuje, že spirituální jurodivost a tělesný orgasmus k sobě mají blíže, než si mnozí chtějí přiznat. (03.09.2021)

Možno sa nikdy nedozvieme, či to Benedetta so svojimi víziami nakoniec myslela úprimne, rovnako ako nemožno posúdiť, aký úprimný je Verhoeven, keď sa oddáva erotickým víziám, ktoré ho preslávili. Krása Benedetty je v tom, že nikdy neposkytuje priamu odpoveď na všetky naše otázky, takže je väčšinou záležitosťou viery. 8/10 (14.01.2022)