Kouzelník Žito

Kouzelník Žito toho mnoho postrádá a mnohé mu přebývá. Mizérie je, že první podstatnou věcí, kterou postrádá, je příběh. Na začátku se to ubírá odněkud, bohužel to však nespěje ke kýženému někam. Takže sadistické důstojnictvo ve snaze vymyslet trest pro rebela důstojenství důstojníků zesměšňující, vymyslí s možnostmi nekonečné buzerace ve své mstivosti péči o koně. Upřímně, jako chlapec z vesnice bych asi raději dělala potřebné pečovatelské koniny ve stájích, než, se vzpomínkou na neustále reprízované S čerty nejsou žerty, rovnala hromady dřeva ("Máchale, spadlo ti to!"). V tomto duchu se to plácá pořád. Zlý správce chce zničit chalupu kvůli budované cestě, kolem shluk lidí a pomineme-li to, že kolem dané chalupy široko daleko nic není, navíc kolem cesta už vede, tak pouhý přesun vystěhovaných věcí zpět do chalupy jejímu zboření zabrání. To opravdu není žádné velké zlo a zneužívání moci. Nebo spíš, vedle takhle změkčilého zla působí pak trestání hříšníků Žitem za asistence princezny, jako deklarace toho, že ti hodní, když se dostanou k moci, jsou zrovna taková hovada, jako ti zlí. Už jen ta nedůslednost, někdo potrestán je (až ke zrušení živnosti a nebo zruinování podnikatele bez možnosti nápravy) a někdo jen zamumlá výmluvu, odejde a nic. Lidskému dění asistují dva čerti, sympaticky skepticky čertovský Koumes Liška, který mě svou neschopností artikulace popuzuje i na fotce a hystericky přehrávající nesympatická, jak trhání nehtů příjemná čertice Filištína. Nezjevit se na konci Lucifer Polívka, bylo by to peklo opravdu smutné, i když peklo o dvou čertech a Luciferovi je i tak strašně chudé. Pěstounka hlavního hrdiny už je dávno za zenitem a neumím si představit, že by pečovala o miminko, její výchova, kdy nad buchtama a cikorkou dítku melduje životní pravdy a ponaučení, působí jako blábolení ze zmatených snů senilně polodementní stařenky (ne, že bych proti řečeným pravdám jako takovým měla půl slova výhrad). Hlavní hrdina je jemný chlapecký typ, který se bude velmi líbit malým holčičkám a puerilním ďáblíkům v přechodu, od mužů to jedinci takového vzhledu pravidelně schytávají. Princezna je ten typ, nad kterým naopak muži vzdychají a jojikají, hovoří dlouze o přirozené kráse, dívčím půvabu a dalších předostech, ačkoliv podle žen není až tak o čem hovořit, což, upřímně řečeno, skutečně není. Je to hezká holka, ale nechová se jako princezna, nepůsobí přirozeně jemně graciézně princeznovsky, leč nepůsobí ani přirozeně rebelsky, laškovně, zkrátka je to jak kdyby se v Labutím jezeře místo Bílé labutě najednou objevila žába. Sice do vody taky patří, ale člověk by si pořád říkal, co mu tam hapruje. Hudební čísla sama o sobě nejsou špatná, zpěv nikoho ze zpívajících není utrpením (nemluvím o textech), ale jak bylo mnohokrát zmíněno, nejsou součástí děje, jsou zbytečná a kdybych nepoužila to přirovnání o žábě už ve vztahu k princezně, použila bych ho tady. Mých očekávání podle hodnocení a komentářů ostatních, zejména mých oblíbenců, pohádka nedosáhla. Čekala jsem to neskonale horší. I když se peklo mizérie štědrovečerní pohádky nekonalo a pozice Slíbené princezny zůstala neohrožena, okouzlená kouzelníkem dvakrát nejsem a v duchu Hrubínových veršů "ječmen syčí mezi vousy..." bych taktně upozornila na to, že ječmen a žito jsou dvě různé obilniny. Ještě že to miminko neflákli do kukuřice, aby mu mohli říkat třeba Petržel. (01.01.2019) (méně) (více)