Bitva u Midway

Režiséra Rolanda Emmericha mám rád. Oba díly Dne nezávislosti, Den poté, Godzilla z roku 1999, Patriot, 10 000 př. n. l, 2012 nebo Útok na bílý dům možná nejsou nejlepší filmy všech dob, jedná se ale o ty pravé přehnané akční filmy, které se sice většinou berou vážně, ony vážné momenty ale většinou dokázali prodat s méně odlehčeným ksichtem. Emmerichův nový film je nově válečný film, který zpracovává jednu z nejdůležitějších námořních bitev 2. světové války. Ano, stejně jako Michael Bay kdysi dávno s Pearl Harborem se Emmerich rozhodl zkusit svůj válečný film z období 2. světové, který byl financován zcela nezávislé, do hlavních rolí si získal známé tváře a zároveň se dušoval, že nepůjde o patriotický film ale konflikt nám bude přiblížen i z japonské strany. A jak se Emmerich s tímhle tématem popasoval? Bitva u Midway je ve finále bohužel to čeho jsem se obával. Bitva u Midway je totiž zcela vážný film. Nebo se alespoň pokouší být zcela vážný film. A na tom není nic špatného, události 2. světové války by se neměli zlehčovat a i když se to Bayovi u Pearl Harboru chvilkami povedlo velmi dobře, riskovat to a hraničit s tím, že si bude Bitva u Midway dělat z 2. světové války prdel není úplně ideální. Jenže Emmerich je právě člověk, který neumí moc prodat vážnější témata a vážnější filmy. Ano, u Patriota s Melem Gibsonem mu to vyšlo. 2012 dokonce taky chvilkami fungovala ve zcela vážných situacích. a Den nezávislosti přinesl jednu z nejdojemnějších scén v dějinách kinematografie. Jenže u Bitvy u Midway to Emmerichovo hrání na vážného tvůrce bohužel vůbec neprochází. A to i vzhledem k tomu, že je Bitva u Midway dost možná víc patriotická než by chtěla být. A opět nemám nic proti patriotickým filmům. Některé z nich jsou přece sice přehnané ale zároveň hrozně dobře fungují. Jenže Bitva u Midway se bere vážně. A i když by se vám oficiální synopse snažila tvrdit, že bude celý konflikt prodán i skrz pohled japonské strany..... Ano, máme opravdu možnost vidět několik scén z pohledu japonské strany. Jenže ve finále je poměr pohled Americké a Japonské strany zhruba 70:30. Ony řeči o tom, že se jedná o zcela objektivní válečný film, který nedělá zrůdy ani z Američanů ani Japonců jsou tedy ve finále celkem nikam nevedou. Emmerich má ale ve finále především problém s tím, že je ve filmu zhruba 10-15 hlavnějších/důležitějších postav. A to z různých vrstev- Piloti, japonští admirálové, velitelé, členové rozvědky nebo manželky. Takového nejhlavnějšího hrdinu tu ve finále hraje Ed Skrein, který dokázal, že hrát umí a zvládá uhrát protagonistu, který slouží jako hlavní hrdina na kterém by mělo divákovi záležet a přeje mu ať těch japonských torpédoborců rozstřílí co nejvíc a za Pearl Harbor se náležitě pomstí. Celá jeho pasáž s manželkou by ale ve finále mohla skončit na podlaze střižny a nic by se nestalo. A takových scén, které by mohli ve finále z filmu zmizet nebo alespoň být zkráceni tolik, že.... těch 138 minut je ve finále fakt až moc, protože je hodně scén zbytečně dlouhých nebo celkově zbytečných! Krom Skreina se i o nikom dalším nedá říct, že by nehrál dobře. Spousta herců ale nemá co hrát. Woody Harrelson jako Chester Nimitz je zase jednou totálně boží a společně se Skreinem ztělesňuje pravděpodobně nejzajímavější postavu příběhu, k nim by se vlastně ještě mohl přidat Patrick Wilson jako zpravodajský důstojník, který ještě před 2. světovou válkou byl v Japonsku a měl dokonce tu čest si s některými z nimi promluvit, z toho, že měl s japonci kontakt a ve finále si s nimi i tak trochu rozuměl ale ve finále nemá opodstatnění a tak trochu se tak dá tápat nad smyslem úvodní scény. A pak je tu spousta dalších dobrých herců- Luke Evans, Dennis Quaid, Aaron Eckhart... a právě zde už skutečně není co hrát. Všichni jsou to vojáci co bojují za svou vlast a chtějí válku vyhrát. Nic víc! Takový Aaron Eckhart se tu po delší době objevil v nějakém filmu a i když je na tom málem prostoru strašně super, ve finále má tak málo prostoru a nemá zase toho co tolik hrát, že je prostě jeho účast tak trošku zbytečná. A to neplatí jenom o Eckhartovi ale i o spoustě dalších herců (Darren Criss, který zářil v 2. sérii American Crime Story jako Andrew Cunahan ve finále bolí s Eckhartem asi fakt nejvíc....) Když se zrovna neválčí a nebojuje bolí to bohužel hodně výrazně. Jakmile se ale něco děje a bojuje se tak to stojí za to. Emmerich se vyřádil stejně jako u svých katastrofických filmů a především závěrečná bitva je epická z ranku toho nejlepšího Emmericha. Úvod útoku na Pearl Harbor mě sice bolel, protože mi přišel výrazně odbitý, Emmerich si ale alespoň část vykoupil onou finální bitvou, která by sice mohla mít lepší efekty a nemusela by se v různých pasážích opakovat, ve finále to ale opravdu není vůbec špatné a vlastně to i celkem ve finále zlepšuje finální pocity z filmu. Jen Emmerich bohužel nezvládl ty vážnější části- Ztráty sebedůvěry, traumata ze ztráty přítele, stesky po rodině.... z toho všeho se dalo vykřesat výrazně víc, čekat něco takového od Emmericha by ale bylo trochu až moc. Zároveň ale cením fakt, že se tu někdo snažil být skutečným událostem co nejbližší a nezaplnil Bitvu o Midway historickými nesmysly. Z pohledu historika dokonalý film, z pohledu filmového diváka průměr, který dodá jednu boží bitvu, která je ale proležena nefunkčními práci s charaktery a osobními dramaty a nedodává ani nejlepší vizuál a ani nejlepší efekty. Ve finále ale oukey patriotický film, který podle všeho ani větší ambice neměl a mít nemohl. Z Emmericha oscarový tvůrce lusknutím prstu není, mohlo to ale být o mnohem horší a za to jsem ve finále rád. Z Emmerichových filmů mám zatím Bitvu o Midway rád nejméně (společně s Anonymem), rozhodně si ale nemyslím, že jde o špatný film..... (10.11.2019) (méně) (více)

Jak je u většiny válečných filmů obvyklé, i tento nepochybně rozdělí zdejší rozumbrady do čtyř základních táborů. Tím prvním jsou Úchylní militantní honiči nad Druhou světovou, tedy pardon, chtěl jsem samozřejmě říct Amatérští váleční hysterikové. Heil, kluci! Ti okamžitě začnou dštít síru a zuřivě si prskat na své sbírky insignií Wehrmachtu a kanagonem a jogurtem ulepených modýlků válečných letadel, načež bude následovat sáhodlouhý psychotický výčet toho, jak byly ocasní ploutve Bědvacetšestek nedostatečně zakulacené, Zera málo nulová, vyrážka admirála Helsyho neuspokojivě hnisavá, Nimicovy frčky o dva centimetry více vpravo a zobrazený čas zahájení bitvy o neodpustitelně šlendriánských pětatřicet vteřin pozadu, než tomu bylo ve skutečnosti. A nakonec tomu kvůli hysterickým a fucktografickým minelám totálně dokurví rejtynk s dovětkem, že Emerich je piča, protože obsedantně neleští rákos nad válečnými dokumenty a encyklopediemi jako oni, největší exprdi. V táboře druhém se o sebe otírají šulínkama Artoví hnědopichové, tedy pardon, chtěl jsem samozřejmě říct absolventi filosofických fuckult a filmových teorií. Odtud latentně přihřátý vítr, plný lupů a čpící panickým pižmem (ne, že by teda hošššové z Tábora 1 někdy vyprcali něco jiného než lauf protileteckého kanónu při pravidelných měsíčních pornoexkurzích v muzeích bojové techniky) přivane pohrdavé filipiky napěchované cizími termity o insitní profunditě determinace charakterů a absenci jejich koherentních konjugací, lapidárních dialozích, insuficientních filosofických presumpcích, globálně vulgární filmařině pro laické simplicity a samozřejmě o totálním deficitu sáhodlouhých záběrů na ztepilé námořníky, mydlící se ve sprchách, jakožto metafory válečného utrpení. Tihle polyhysteričtí maskulíni také dokurví rejtynk s dovětkem, že Emerich je piča, protože je to prostě nabubřelá banda latentních homoklád, zvyklých pozérsky se tahat za přirození, kterým celé dětství senilní babka u nedělního oběda tvrdila, že jsou nejchytřejší na světe a pak na fuckultě pět let snídali s ostatními ufony šalamounovo hovno. Třetí tábor obývají Pubertální kokůtci a dospělí mentálové. Tedy pardon, chtěl jsem samozřejmě říct zarytí homixoví funoušci. Ti se po přeslabikování jména režiséra vydali na Den nezávislosti u Mydveje, načež zjistili, že sedí na nějaké historické prudě podle skutečných událostí, v níž se za celé dvě hodiny neobjeví ani jedna létající Vonderpizda, aby bitchovala letadla z oblohy! A dál už tušíte: Kurvení rejtyngu s dovjetkem že Emerych je pyča, protože to vůbec nemnělo tak luksusní efekti jako Assvedžři, bilo to celé takové konplykované, nůůůda a Džaponcy nevypultily jedinou Godzylu. No a paxme tu my, diváci, co mají v zevním genitálu a kteří hodnotí filmy s ostatními tábory naprosto nesmiřitelnou optikou, prostě jestli je baví, nebo ne. A například takového mě to docela bavilo. Rollo se tentokrát vcelku oprostil od obvyklé masivní ejakulace se srolovanou ústavou v rektu nad hvězdotřpytným praporem, prostě vzal sedmdesátkovou mentorující žvanivku pro exprdy z Tábora 1, vykuchal z ní skoro všechno žvanění a cajdákoidní romantickou linku Romea a Kimiko, přidal Perlový přístav a nějaké to další bombování a zmáknul vcelku svižný, přímočarý a skoro i přesný topganovský animák, byť místy s pozadím načmáraným postiženými dětmi, kterému k plné spokojenosti chyběli snad jen torující Toširo Mifune, lepší efixa a vizuálně snesitelný a hrající hlavní hrdina. Éda Skrejn je až nepříjemně odpudivý a toporný slizák, který by měl, pokud vůbec, neumětelsky předstírat výhradně oživlé mrtvoly, pacienty s leprou nebo bezdomovce se syfilidou v posledním stádiu, a v tomto filmu dostat maximálně tak roli admirálovy kopřivky. No škoda, s výše uvedeným si u mě mohl Rollo místo pěkné trojky vybombardovat i hnusnou čtyřku. (11.11.2019) (méně) (více)