Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina

Trošku vážná satira na komunistický režim v dobách válečných. Většina scén a situací je zde s neobyčejným humorem, který nemusí pochopit každý divák. Je to trošku vážná komedie pro náročné. Člověk se od srdce zasměje, zakroutí hlavou na absurditou režimu a občas se i chytne za čelo, protože i přes spoustu dobrých situací se najdou i takové, které zrovna nemusí někomu býti při chuti. Snímek občas zakolísá na hranici nudnosti, ale ve finále je to i s takto vážným humorem, oddechový film i pro obyčejného diváka. 67% (25.09.2012)

Pominu-li vysloveně zprasené dvd (chybí originální (ruský) zvuk, dabing je tradičně hrozný, obraz je značně neostrý (na film z roku 1994 vážně bída) a poměr stran asi nebude čisté 16:9, nehledě k absenci jakýchkoli bonusů), jedná se o vážně příjemné filmové překvapení. Celkový dojem: 80% Zajímavé komentáře: Radek99, gudaulin, Subjektiv, belldandy (20.01.2010)

Český komediální výlet do SSSR 40. let. Našroubovat švejkovský humor do totalitního válečného státu v zapomenuté vesnici byl zajímavý experiment, i když šance na úspěch byla malá. Náš specifický humor vyžaduje své jedinečné mikroklima. Znázornění sovětského chaosu, bordelářství, paranoie, marnosti nebylo úplně špatné. 50%. (03.08.2016)

Pokud jsme kdy usilovali o pomstu za 21. srpen 1968, tímto filmem jsme jí dosáhli. Jak námět (literární předloha z pera přední osobnosti ruskosovětského disentu Vladimíra Vojnoviče), tak místo natáčení (Milovice, sídlo velení okupační tzv. Střední skupiny vojsk Sovětské armády) a výběr tvůrčích protagonistů (Menzel, Svěrák) nemohl být lepší. Český černý humor, zřejmě to, co poučený Spoluzápad na nás oceňuje nejvíce, se tu prolnul s širokou ruskou duší a splynul s ní do náručí a syntézy opravdu šťastné a přitom tvůrčí i divácky vděčné. Srovnání posledních týdnů předválečného stalinismu s c. a k. armádou někdejší habsburskolotrinské monarchie je dovedeno do virtuózní dokonalosti. Způsob, jakým Jiří Menzel zvládl vedení skvěle vybraných a vesměs špičkové výkony odvádějících ruských herců, zaslouží nejvyšší uznání. Zparodovat a zesměšnit instituci tak hrůznou, jakou byl NKVD, je samo o sobě velkou zásluhou. Také přesnost, s jakou je zachycena ruská vesnice, bere dech (jakoby Vojnovič se Svěrákem opisovali Babela a další ruské spisovatele, kteří výstižně vylíčili skutečnou tvář tzv. kolektivizace). Satirická nadsázka, křtěná Gogolem, Bulgakovem, Ilfem a Petrovem, a tak trochu i Majakovským, vyznívá do nepřímé obžaloby zrady ideálů, z nichž se kdysi, na přelomu desátých a dvacátých let, před devadesáti lety sovětská státnost rodila. Hrůzný stav, do kterého Stalin zemi přivedl, je tu rovněž pojednán s až chirurgickou minuciózností. Doslova na ústa dopadá i Lysenko, neblaze proslulý ničitel sovětských přírodních věd. Přesto - nebo právě proto - tu Vojnovič - a s ním i Svěrák a Menzel - přesně a skoro bych řekl s až úzkostlivou láskou zachycují i pozitiva ruské národní povahy, poctivost, naivní upřímnost, rozprostřenost ruské duše, jak ji známe z děl velikých klasiků tohoto národa v předminulém století. To, že tato upřímnost a dobrosrdečnost je líčena v nemytých a nečesaných kulisách doby, jen zvyšuje její přesvědčivost a výstižnost. Náš boj s komunistickou minulostí tak trochu připomíná místní představitele NKVD a Rudé armády, zachycené v působivé nadsázce v ČONKINOVI. Zdá se, že jeho součástí se stalo i naprosto nepochopitelné přijetí tohoto divácky tak vděčného díla. Namísto naprosto samozřejmých díků se Menzel dočkal odsudků a nepochopení až absurdního. Nedivme se našim negativním úspěchům v Evropě; pokud co komu sladíme a oslazujeme, jsme mezi příjemci těchto ne zcela domyšlených rituálů zákonitě sami první nasnadě. Až .... až.... zkrátka až si osvojíme znovu umění rozeznat naše skutečné vrcholy a propady, pak teprve plně doceníme toto neprávem opomíjené a pro mnohé skoro nežádoucí dílo našeho skvělého režiséra a jednoho z nejhvězdnějších scénáristů v dějinách naší národní kinematografie hraného filmu. (26.02.2008)

Výborný film... Atmosféra zaostalého ruského předválečného venkova je v něm úžasně vystižena, a to zejména: a) natáčením v prostorách, které se evidentně od druhé světové nezměnily (možná i od první světové či spíše už od Napoleóna) b) použitím herců, kteří fyzicky naprosto odpovídají archetypům ruských lidí tak, jak si je představuju (široké slovanské (nejen)tváře hlavního hrdiny a hlavní hrdinky). Ve filmu se podařilo něco, co v leckterých ostatních filmech skřípe (např. v Obecné škole, ve Vratných láhvích, když jmenuji ty svěrákovské), totiž: spojení velmi vtipných situací s velmi mrazivými. Např. závěrečný útok na Čonkina - na jedné straně geniální dialogy ohledně barvy maskovacích uniforem, na druhé straně těsně předtím je hrdina, co obstaral jazyka, i přes své dvě děti odsouzen k zastřelení... Zkrátka tento film považuji za jeden z nejlepších, divím se, jak je tady nedoceněn. Je pravda, že mu poněkud ubližuje sterilní dabing, kvůli kterému má člověk pocit, že se veškerý děj odehrává někde ve sklepě, protože úplně chybějí zvuky prostředí. Mimochodem, ten Čonkin mi furt někoho připomínal... Švejka rozhodně né, to jsou úplně jiné typy... ale Pavla Lišku. Jakmile začal mžourat, byli od sebe k nerozeznání. (22.04.2012)