Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Podle předlohy Arnošta Lustiga vznikl snímek, který se dotýká obtížného překonávání válečných traumat. Hrdinkou je židovská dívka, která přestála koncentrační tábory, ale zůstala na světě sama - nikdo z jejích příbuzných a blízkých nepřežil. Osmnáctiletá Dita, mlčenlivá a téměř úzkostně neprůbojná, se však jen stěží orientuje v poválečné společnosti, v níž opět raší bezohlednost a zištnost, kde na ni čekají jen opětovná zklamání, kde jejím pocitům nikdo nerozumí... Vznikla pozoruhodná psychologická studie, která má širší platnost. (oficiální text distributora)

(více)

Recenze (60)

Sarkastic 

všechny recenze uživatele

„Život není to co chceme, ale to co máme.“ Dita Saxová, žena, kterou nikdo nechápe a žádný člověk se nestará o to, co ona cítí, potřebuje a skrývá uvnitř za krásným, ale neprostupným obalem. Je jiná než všichni ostatní, éterická bytost, jež jakoby ani nepocházela z našeho světa, stejně tak myslí, mluví a jedná. Nenachází to co hledá, nakonec se však dočká vysvobození. Výborný, i když velmi smutný film, do kterého není vůbec jednoduché proniknout a ještě těžší je pokusit se pochopit hlavní hrdinku, což se stejně divákovi může podařit jen částečně, proto chápu místní kritiku tohoto snímku, za mě jsou to však silné 4*. ()

vypravěč 

všechny recenze uživatele

Dílo Arnošta Lustiga pro mě vtěluje neklid stejně jako práce Ivana Diviše hněv, hněv, který nedokážu – se studem doznávám – potlačit, když se znovu a znovu obracím k té strašlivé tragédii – šoa. Moskalykova filmová adaptace Lustigovy prózy ke mně promlouvá nepolevujícím hlasem. Vtahuje mě do osudu, který nevyslovují zneužitá, skrčená slova, ale tělo – zvlášť tvář, která jako hérodotovské vyprávění ponechává to hlavní otevřené, abych to mohl doslovit sám. Dosud jsem se toho neodvážil – ale snad je ještě čas. Nenápadně vyprávěný příběh poválečné cesty jedné židovské dívky výstižně uvádí do dosud dostatečně nepopsaného prostředí obnoveného Československa, které není ničí vlastí, jen temně pulzující podmnožinou ghett. Příběh se neskládá z epizod ani anekdot; všechny události, důmyslně odehrané silnými dialogy, v nichž ani slůvko nezazní nezbyt, se důsledně podílejí na jednom nepředvídatelném průběhu jednoho lidského osudu, který předem nevylučuje žádnou z možných tuh, jež napovídají gesta, slova, vztahy – jako zvláště silné jsem vycítil nenaplněné mateřství, znázorněné Ditinou láskou k Toničce. Svět, do něhož film uvádí, přitom zdaleka nezůstává pouhými kulisami. Žádný papírmaš, žádné barvičky a loutky, ale přesně vystižené – a otevřené – životy, z nichž si každý – ba i ten nejprohnanější, nad nímž můžeme mávnout rukou – zaslouží svůj vlastní román i film. Že se jim ho nedostalo, tak nad tím mávnout rukou můžeme, ale pokaždé, když nám před očima vyvstanou, bychom se měli pokusit zastavit se – a za zavřenýma očima si představit, jak se rodí, mládnou, zrají a stárnou a znovu mládnou a mizejí. A být neklidní, protože i my, žijeme v neklidu, který snad právě započal tehdy, kdy odcházela do transportu malá Dita Saxová… ()

Reklama

dobytek 

všechny recenze uživatele

Dita Saxová v tom koncentráku zřejmě hrála poker a natrénovala si naprosto dokonale tzv. poker face. V první minutě nasadí výraz, ze kterýho člověk nepozná jakejkoliv náznak emocí, a dalších 103 minut ani nehne brvou. Moc jsem nepochopil, co tim chtěl básník říci. Film nabídne takový útržky ze života holky, která přežila koncentrák, ale neni to nijak zajímavý, ani zábavný, ani dramatický, je to prostě nuda. Polská hérečka v hlavní roli sice má něco do sebe, ale byla zřejmě po lobotomii, protože to i Steven Seagal dokáže vystřídat aspoň 2 výrazy v obličeji. Navíc byl problém v tom, že musela bejt předabovaná, takže originální zvuk občas chybí. Třeba si tam přiťukávaj skleničkama a neni slyšet žádný cinkání skla a podobně. Ostatní herci hrajou celkem obstojně, ale nikdo tam nemá nějakou zásadní roli. Jinak jsem si ještě stačil všimnout, že Josef Abrhám má nesymetricky chlupatý záda. Má chlupy jen na pravý straně a vlevo téměř nic. ()

Cimr 

všechny recenze uživatele

Bohužel musím souhlasit s komentářem "dobytka". Na film jsem se velmi těšil, ale že by mě nabil nějakými emocemi, to se říct nedá... Z Ditina života se nedozvíme vůbec nic, a proto je těžké se do ní vžít a za její strnulou sošností hledat hlubší podtóny. Psychologický snímek ve stylu ,,řeknu divnou větu s úsměvem Mony Lisy a pak pět minut koukám a mlčím" se mě nikterak nedotkl. ()

Slarque 

všechny recenze uživatele

Polka Krystyna Mikołajewská sice byla opravdu velmi krásná, ale příliš odtažitá, aby to nakonec na mne mohlo nějak emocionálně zapůsobit. Zasazení do časoprostoru mezi koncem války a nástupem socialismu je zajímavé. Jinak jsem si uvědomil, že vlastně nevím o žádném jiném českém filmu o osudech Židů po skončení 2. světové války. ()

Galerie (32)

Zajímavosti (8)

  • Arnošt Lustig, autor scénáře, sdělil, že slavný režisér Michelangelo Antonioni měl velký zájem film natočit, ale při jednání se zástupci Československého filmu zjistil, že mu sice nabídli maximální honorář 45 tisíc Kčs, ale že za ty peníze by si v Itálii nekoupil ani FIAT 600. (sator)
  • Natáčanie filmu prebiehalo v lokalite Bosyně 72, Vysoká. (dyfur)
  • Původní obsazení snímku vypadalo výrazně odlišně. V jedné z prvních verzí obsazení s datem 6. února 1967 figurovali coby prof. Munk Karel Höger, jako Gottlob Rudolf Hrušínský, jako Huppert Jan Kačer, v roli švýcarského mladíka Josef Abrhám a coby správce ubytovny Goldblatt Bohuš Záhorský. Ze zdravotních důvodů odstoupil Rudolf Hrušínský, jeho roli Gottloba převzal Karel Höger a Högerovu roli Munka zase Záhorský, jehož původní roli ztvárnil nakonec Ferdinand Krůta. Roli Hupperta nakonec místo Jana Kačera ztvárnil Josef Abrhám. Aby komplikací nebylo málo, Vladimír Pucholt, představitel Ficiho, v září 1967 emigroval, a tak musela být jeho role přeobsazena Ladislavem Potměšilem. (snaked)

Reklama

Reklama