Tvář

Musím se přiznat hned na začátek, že nejsem jednou z těch, kdo by povinně hltal všechny Bergmany. Občas se na něco kouknu, uznám, že je to po filmařské stránce dílo profesionála s láskou k příběhům a charakterům a osobitým přístupem, přesto mě nikdy po shlédnutí nepopadne chuť si vyhledat další jeho film. Stejně je tomu i v tomto případě. Miluji mystiku a jakousi komornost - obojí se v Bergmanově filmech vyskytuje v hojné míře, přesto vím, že nikdy nedostanu přesně to, co chci a charaktery jsou na mě příliš tragické. Tragičnost ano, ale s mírou, prosím. "Kouzelník" Vogler je přesně takovou tragickou postavou, jako by z oka vypadl dr. Caligarimu (na což naráží i popisek v obsahu filmu), pak si ale sundá svou masku a tajemno je pryč a zbude jen obyčejný člověk, který žebrá o peníze, a ti, jež ho obdivovali a žádali o pomoc, jím začnou opovrhovat. Ne - tohle mi nevadí nejvíc - ale vadí mi to, kouzlo je pryč. A konec? Tak to mi tak trošku přišlo jako z pohádky, až moc utažené za vlasy. Chybělo jen dodat: "Tak a teď si vás všechny koupím." (28.09.2009)

Charakteristicky rozkročená podívaná. Od mystických nálad (ach ta zachmuřená tvár Maxe von Sydow!), přes temné existenciální polohy (to když se masky poroučejí k zemi a mystika mizí tváří tvář ponížení) až po dekameronovsky a groteskně rozzářené pasáže, které filmu dodávají barvu a tempo. Příběh si pohrává s nesmiřitelnou dichotomií racionálna a iracionality, vědy a klamu. Bergman s trochou cynismu klade odpověď na otázku "zda je něco mimo tento svět" jaksi mimo hlavní příběh, komickou postavou babky-kořenářky. Mezi iluzionistou Voglerem a doktorem Vergerem se rozpoutává nelítostná bitva dvou nesmiřitelných principů – bitva iluze a reality. Kdo přesvědčí koho o svém světě? Paradoxně se oba potácejí ve stejné sebeklamu a nejsou schopní nabídnout než lži a přetvářku. Odpověď na otázku oběma uniká pod zdánlivě sebejistými a mystickými maskami, které si nasazují. Ingmar Bergman nezůstává jen trpělivým a expresivním pozorovatelem (čímž film mistrovsky dává absolutní prostor divákově nitru), filmem se vine citelná nit sarkasmu, kterým hodnotí jak "komedianta a šarlatána" Voglera (navazujícího na tradici poníženého Alberta z Večera kejklířů) i arogantního racionalisty a manipulátora Vergera. Není nic tragičtějšího než závěrečný "triumf" jednoho z nich, který odhaluje lidskou existenci jako pompézní masku, která halí tvář vyděšenou ze smrti a vlastní nedokonalosti závojem pompy a pokrytectví. (03.11.2008)

Hlavně neztratit tvář. Tím jako by se řídila smetánka, která ponižuje, pitvá (doslova) a do jisté míry je fascinována Volgerovým divadlem. Schovává se za masku racionality, zvědavosti, oficiality či žalu a pochopení. Oproti nim stojí Vogler ukrytý za mlčením a černými vousy a jeho společnost. A velmi efektně strhne masku všem. Přiměje doktora pochybovat o vlastní racionalitě, aby ten to vzápětí popřel. Ignoruje návrhy rádoby truchlící paničky, která ho obviní ze svádění. A velitele policie odhalí úplně v jiném světle než jako morální autoritu, aby mu představitelem zákona bylo vyhrožováno. A když on sám znechuceně masku odhodí a odhalí svou pravou tvář, fascinace je pryč. Pokrytci. Díky bohu za Maxe von Sydow, protože jeho tvář je uhrančivá ve všech podobách. (13.11.2013)

Nepodařilo se mi zjistit, nakolik je titulní postava historickou osobností a nakolik naopak výtvorem Bergmanovy imaginace a umělecké fantazie. Příběh o hranicích lidského poznání připomíná nejen Bulgakovova MISTRA A MARKÉTKU, ale ještě spíše hitlerovského hypnotizéra a iluzionistu Hanussena. Rozplývání vědomého a tušeného, realistického a magického, nadpřirozeného a vědeckého, bylo, je a bude v lidském rodě předmětem trvalého sváru. V Bergmanově případě zkrášleného nejen Sydowovým výkonem, ale i osobitým vkladem tehdy stále mladé a půvabné Ingrid Thulinové, další mimořádné bergmanovské herečky, a celkovým pojetím a filmařským uchopením tématu. Je až neuvěřitelné, co ve svých mladých letech dokázal skandinávský mág zvádnout práce a v jaké kvalitě (v době vzniku filmu přestupoval z třicátnické skupiny do zralejšího čtyřicátnického věku), když se teprve se blížil vrcholům své tvorby. Ocenit je nutné i skvěle zvládnutý historický pohled do švédské společnosti před více než 150 lety. I TVÁŘ tak připravenému divákovi nabízí zážitek, z nějž se, jak je u Bergmana zvykem, tají dech. (14.03.2010)

Strach, ponurost, deprese, humor, veselí, mlčení, skvělé herecké výkony (Max von Sydow - jeho Tvář je zde skutečně působivá, snad až děsivá, Ingrid Thulin, Erland Josephson). A na vrcholu všeho Ingmar Bergman, představující jeden ze svých nejlepších filmových výtvorů, připomínajících sice stylizací trochu Felliniho Amarcord, avšak přesto hlavně nesoucí nenahraditelný rukopis svého tvůrce. (23.08.2009)