Reklama

Reklama

Epizody(4)

Obsahy(1)

Čtyřdílný televizní film Přítelkyně z domu smutku vznikl podle stejnojmenné literární předlohy Evy Kantůrkové. Román, napsaný na počátku osmdesátých let, byl inspirovaný autorčinými zážitky po zatčení z politických důvodů z roční vyšetřovací vazby v ruzyňské věznici. Bylo to místo, kde měl být člověk pomocí promyšleného systému zbaven své důstojnosti, ale byla to také příležitost zažít příběhy přátelství a solidarity, které nakonec učinily vězeňský život snesitelnějším. Ve své knize, kterou sama nazvala románem - pravdou, dosáhla autorka mimořádné působivosti. A tu neztratila ani jeho čtyřdílná adaptace, na níž se podíleli vedle Evy Kantůrkové jako spoluscenárista i Václav Šašek, režisér Hynek Bočan a řada skvělých českých herců. Film získal v roce 1994 na MTF v Cannes Velkou stříbrnou cenu v kategorii seriálů a Velkou zlatou cenu za herecký výkon Ivany Chýlkové. (Česká televize)

(více)

Recenze (139)

Oskar 

všechny recenze uživatele

Román Evy Kantůrkové má stejnou strukturu jako Hellerova Hlava 22. Je to série portrétů vězenkyň, které se v autorčině cele vystřídaly, a její vlastní příběh zůstává v pozadí. Nelze bohužel říct, že neskromně. Paní Kantůrková se místy líčí až nelidsky kladně. Takže rizikem dramatizace se mohlo stát totéž, co později ve Zdivočelé zemi, kde se tvůrci nespokojili s prostým vyprávěním strhujícího příběhu Jiřího Stránského, ale "pro sichr" udělali z hlavního hrdiny plakát věčně mudrujícího, neomylného pana Spravedlivého. O to víc si cením Přítelkyň. Podobné banalizaci se vyhnuly už ve scénáři, ale hlavně zásluhou inteligentní Ivany Chýlkové. Troufám si spekulovat, že 9 z 10 hereček by Martu interpretovalo jen povrchně jako trpělivý hromosvod cizích emocí. Ta role k tomu svádí - častěji než aktérkou je posluchačkou a pozorovatelkou výlevů ostatních, herecky nepoměrně vděčnějších postav. Ale všimněte si, jak jemně, někdy sotva postřehnutelně, svou roli "polidštila". Jako politická vězenkyně mezi zlodějkami a mordýřkami jim někdy "nahazuje repliky" mírně arogantně, elitářsky. S odstupem člověka, který nepřestává věřit, že Spravedlnost není slepá a že ji do tohoto očistce uvrhla jen přechodně. Každým nonverbálním projevem, ať už svrchním tónem řeči nebo uzavřeným posedem při čtení, si až štítivě vymezuje osobní prostor, i tehdy, když se slovy projevuje opačně - ze slušnosti. Vlastností velkých hereckých osobností je, že nám přiblíží postavu více podvědomou než přímočarou akcí. Přesně to Ivana Chýlková dokázala. Ironií osudu je, že paní Kantůrková se pak vyjádřila v tisku nespokojeně, že prý herečka nic nepochopila, že opravdu trpěly atd., jako by to snad Chýlková popírala. To je, myslím, velmi český přístup. My prostě chceme ty plakáty. Ale já s dovolením ne. 100% ()

swamp 

všechny recenze uživatele

Několik let po revoluci se Hynek Bočan rozhodl natočit čtyřdílný seriál dle knihy Evy Kantůrkové, Přítelkyně z domu smutku. Do ústřední role byla obsazena nepřekonatelná Ivana Chýlková, která vám dovolí 'nahlédnout' do tíživého prostřední ženské věznice v době, kdy lidé nemohli otevřeně sdělovat své názory. Na cele se vedle hlavní hrdinky střídají další a další vězenkyně a vy můžete sledovat proměnu od sebevědomé spisovatelky k ženě, kterou se s každým nádechem zmocňuje deprese a paranoia.. ()

Reklama

carl.oesch odpad!

všechny recenze uživatele

Je zajímavé, že na záběry do kriminálů padesátých let jsme si museli počkat až se Sedláčkovým 20. stoletím a na film o komunisty zavražděné Milady Horákové asi budeme čekat ještě dlouho, tak ukázka onoho "nezměrného" utrpení, které nám tady soudružka Kantůrková prezentuje, stačily pouhé dva roky po tzv. sametové revoluci, ve skutečnosti jedné z těch zdařilých akcí STB. Inu, bylo potřeba udělat z lidí jejího typu hrdiny a ukázat, že největší zločiny a nejhorší zvěrstva se nepáchaly v padesátých letech, kdy mladá soudružka stejně jako většina ostatních disidentů - osvoboditelů patří k i díky rodinným vazbám ke komunistickému establishmentu, ale děly se až v sedmdesátých letech, kdy vrcholem útlaku bylo pár měsíců ve (v porovnání s 50. léty) fešáckém kriminálu...tvrdit, že lidem jako je Kantůrková vděčíme za svobodu je stejné jako oslava Rudé armády. A stejně je zajímavé, jak pro tyhle Kantůrkové, Dienstbiery nebo Kohouty začínají jejich životopisy až rokem 1968 (ačkoliv tyhle události byly jenom střetnutím mezi starými kádry a po moci dychtivými mladšími kádry a jelikož ty staré kádry byly stále ještě do morku kostí stalinistické, začali si ti k moci se deroucí včerejší fanatičtí mládežníci ohánět lidskými tvářemi a demokratizací. Když si přečteme Dva tisíce slov, není to nic jiného, než požadavek na výměnu kádrů z důvodu budování "lepšího" socialismu. Takže, milá paní Kantůrková, já nad tímhle tím vaším furt dokola omílaným opusem řeknu jediné, dostala jste jenom zlomek toho, co jste si zasloužila a věčná památka obětem (skutečným) režimu, který jste v mládí tak příkladně budovala. ()

Chen 

všechny recenze uživatele

Pro mě jeden z nejlepších televizních projektů na našich obrazovkách. Jasný důkaz toho, že nejlepší scénárista je život, a když mu ještě pomůže zkušená spisovatelka v roli scénáristky do "éteru", pak vznikne seriál, na který se nezpomíná a a můžete ho vidět 10x a stále bude disponovat nepopsatelnou atmosférou. ()

natalanka 

všechny recenze uživatele

Každé každičké z holek a žen, které tady hráyi, vyjadřuji upřímný obdiv. Herectví Jiřiny Bohdalové je neskutečné a excelentní... to člověk hltá každé gesto i každý pohyb těla i ve tváři. Kdo viděl ví o čem mluvím. Každá přítelkyně z domu smutku je totální originál a jiný herecký počin. Každá se ho zhostila s takovou věrohodností, že z toho mrazí....:-) ()

Galerie (10)

Zajímavosti (6)

  • Ve 3. epizodě "Helga" vypráví Helga (H. Růžičková) svým spoluvězenkyním Martě (I. Chýlková) a Helence (J. Bohdalová), kterak si pamatuje, že měla malou roličku v Národním divadle, v "Prodance" (tedy opeře "Prodaná nevěsta" Bedřicha Smetany). Následně začne zpívat: "Zdráv buď ó pane náš, jádadá dádádá dam pam." (Správně tento fragment, který zazpívala, pak - místo onoho "jádadá..." - pokračuje: "Lid tvůj tě vítá". Tato árie však není z "Prodané nevěsty", ale z opery Antonína Dvořáka "Jakobín". (Idée_fixe)
  • Helga (Helena Růžičková) v jedné epizodě prozradí, že byla baletkou. Helena Růžičková se též v mládí baletu věnovala. (fiLLthe3DD)
  • Jiřina Bohdalová (Helenka) vzpomínala, jak při natáčení využila i vzpomínek na svého otce, který byl v roce 1955 odsouzen k patnácti letům vězení (a nakonec jich za mřížemi strávil šest): "Celé se mi to vybavilo: jak ho zatkli a ve stejnou hodinu jinde zatkli i mě, takže on nevěděl o mě a já to nevěděla o něm. Vzpomněla jsem si na těch osmačtyřicet hodin, kdy už jsem byla v mundúru a bála se, že odtamtud nikdy nevyjdu. Je zvláštní, jak člověk, když mu vezmou civilní oblečení, jako by ztratil svou osobnost, svou důstojnost, a připadá si bezmocný, vydaný na milost a nemilost. Tenhle zážitek se mi úplně přesně vybavil a pro ten seriál jsem ho kompletně vykradla. To je ukázkový případ toho, jak my herci bezostyšně používáme život, svoje prožitky, i ty nejtěžší, nejvíce nepříjemné, intimní, o kterých bychom normálně nikdy nevyprávěli. Pak dostanete roli, přečtete si text, najednou ve vás cvakne a je to tam, předvádíte to všem, kteří se přijdou podívat. Dokonce vás těší úspěch, který s tím máte. To herectví je silnější než nejsilnější stud. (...) Určitě na tohle období nezpomínám ráda, chci na to zapomenout, protože v sobě nechci hýčkat křivdu. Ale když se to hodí, použiji to. Neuvědoměle, bezděčně, dokonce zakouším jistou radost, protože cítím, že to hraju dobře, že je to přesný. Pro herce je emocionální paměť jedna z nejdůležitějších, především z ní on žije. Ten, komu život plyne jako cesta posypaná kvítím, nemá z čeho brát." (NIRO)

Reklama

Reklama