Pat Garrett a Billy Kid

Minimálně polovina scén se dá označit za velmi dobrou, ale s výplní mezi nimi už to tak slavné není. Coburn a Kristofferson sice hrají obstojně, ale jejich postavy moc zajímavé nejsou. Z průměru film tak vytahují především tradičně kvalitní Packinpahovské přestřelky a výborně padnoucí hudba Boba Dylana, skvělá je především scéna přestřelky, po níž hraje Knockin´ on Heaven´s Door. (12.07.2007)

Táto klasika zreje časom ako dobré víno. Príbeh dvoch priateľov. legiend Západu, kedy sa každý z nich ocitne na opačnej strane zákona, je filmová lahôdka. Dynamický dej, skvelá réžia, špičkové herecké výkony a hudba Boba Dylana s jeho Knockin' on Heavens door, to jednoducho nemá chybu. Film je napínavý a zaujímavý až do samotného záveru. Nájde sa v nej napriek tomu dostatok miesta pre silnú melanchóliu, ktorá vzťah dvoch mužov a bývalých kamarátov, ktorí sa teraz zhodou okolností ocitajú na opačných stranách zákona, robí výnimočným. Kris Kristofferson je síce starší než bol William Bonney v skutočnosti (ten sa dožil len 21 rokov), ale tej postave dal presne to čo by mala mať, to je tvár ľudového hrdinu, ktorý bojuje za slobodu predovšetkým po boku Mexičanov a tiež tvár plnú chladnokrvnosti. Kto má rád westerny, nesmie si tento film nechať ujsť. (15.09.2019)

Že tento film představuje „tak trochu neortodoxní western“ a střelba zde nemá podobu vyřizování účtů a nepřátelství, ale intimního dialogu mezi pistolníky, vám řekne každý. Otázka zní, čím to je motivováno? Je to dané tím, že v sobě film odráží stav duše svého režiséra, že tu máme klasickou pozdní tvorbu muže, který - stejně jako Tarkovskij v Nostalgii nebo v Oběti - přiznává, že moc mluvil, moc střílel a kriticky reviduje nejen sama sebe, ale i svoji starší tvorbu (tudíž se lze oprávněně domnívat, že k plnému docenění filmu je třeba jistého metuzalémského věku). Slovy Heideggera směřuje od metafyziky k bytí, k uvědomění si konečnosti. Také proto mi přišel film lepší než slavnější Divoká banda. Ne vyloženě kvůli tomu, že by Peckinpah konečně věděl, co říct, z nějakého extrémního zmoudření ho nepodezírám (poněvadž zkušenost neznamená automaticky zmoudření), ale spíš pochopil, jak to říct. Tím narážím na opravdu mistrnou kompozici scén, současně tak asketickou a zároveň bohatou. Nebo spíš přesnou, protože řada postav kupříkladu posedává v prázdné místnosti, aniž to scénu jakkoliv oslabuje. Z toho všeho povstává otázka: Mění se westernový žánr, nebo jen jeho tvůrci? Co když je Pat Garrett a Billy Kid ryze autorským dílem Peckinpaha, na jehož základě je nesprávné vyvozovat cosi o vývoji kinematografie? Nakonec i onen slavný dovětek od Eastwooda, podobně vysoustružený western Nesmiřitelní, odráží především svého tvůrce. ____ Jak Coburn, tak Kristofferson si to přes enormní charisma fakt nehorázně dávají. Jen ten Bob Dylan se svou rachitickou konstrukcí nezapadá do prostředí, jakkoliv to je zřejmě součást hry. A stejně tak nezapadala do filmu nereálná, komiksová krev. Jinak bych ale tohle dílo bezpochyby zařadil mezi pět svých nejoblíbenějších westernů. (08.12.2008)

Melancholický western Sama Peckinpaha. Taková westernová Bezstarostná jízda. Dva kamarádi a zároveň protihráči, Pat Garrett - desperát se šerifskou hvězdou, který si své postavení musí vykoupit nářkem svého svědomí a Billy the Kid - symbol svobody a svobodomyslnosti, jehož naopak pomalu dohání život za hranicí zákona. Nedá se jednoznačně říci, kdo je dobrý a kdo zlý, svět westernů Sama Peckinpaha nikdy není černobílý, ba naopak, složitý, osudově zamotaný a hlavně drsný a zlý... Přesto je to Peckinpahovo ohlédnutí za zlatými časy, kdy se ještě prožívaly skutečné Osudy a kdy žili skuteční Muži. Život bolel, ale měl hloubku a smrt byla završením něčeho neopakovatelného... (12.07.2007)

Môj jednoznačne najslabší Sam Peckinpah a vôbec dokonca pochybujem, že by natočil ešte niečo horšie. A to pritom mám J. Coburna ako herca veľmi rád. Príbeh je totálne šedivý, nudný a banálny - postavy sa tam len tak motajú, jazdia na koňoch a pofľakujú bez nejakého zjavného zmyslu, prípadne len s jediným cieľom a to odstreliť Billa Kida. Žiadne napätie, žiadna zaujímavá akcia, žiadna dráma, žiadna zaujímavá zápletka, žiadny vzťah k postavám, žiadne emócie... Jediné čo sa snímku nedá uprieť je akýsi opar ľahkej melancholickej atmosféry, ktorý má na svedomí predovšetkým geniálny soundtrack. Bez toho by išlo o odpadovú záležitosť. Podpriemer. 40/100 (27.09.2017)