Režie:
Ingmar BergmanScénář:
Ingmar BergmanKamera:
Sven NykvistHrají:
Harriet Andersson, Kari Sylwan, Ingrid Thulin, Liv Ullmann, Anders Ek, Inga Gill, Erland Josephson, Henning Moritzen, Georg Årlin, Ingmar Bergman (vypravěč) (více)VOD (1)
Obsahy(2)
Neutěšený, meditativní obraz lidské samoty tváří v tvář smrti. Děj snímku se odehrává koncem 19. století. Dvě zámožné sestry (Ingrid Thulinová a Liv Ullmannová) přijíždějí na rodinný statek, aby se svou smrtelně nemocnou setrou (Harriet Anderssonová) strávili poslední dny jejího života. Zatímco obě ženy, poznamenány manželstvím a egoismem, nejsou vůči umírající schopny vyvinout citový vztah, nesobecká služebná (Kari Sylwanová), která ji ošetřuje, pečuje o každou její potřebu a poskytuje jí čistou, bezmeznou lásku.
Kruté a zároveň utěšující Šepoty a výkřiky odhalují složitou krajinu lidského utrpení, žalu a soucitu, kterou svým neobyčejným výkonem oživují Bergmanovi osvědčení herci.
Film získal mnoho zahraničních poct, nejvyšší ocenění Švédského filmového ústavu za rok 1973, dále Oscara za kameru (S. Nykvist) a Cenu Nejvyšší technické komise na MFF v Cannes 1973.
(oficiální text distributora)
Videa (1)
Recenze (165)
Šepoty a výkřiky je agresivní film. Působí rušivě nejen po stránce dialogové, vztahů mezi postavami, ale i po stránce vizuální. Výrazná stylizace dekorací a kostýmů navozuje atmosféru divadelního prostředí. To umocňuje pocit omezenosti prostoru, v němž se hrdniky pohybují. Prostoru jak fyzického, tak psychického - vězení, ze kterého se nedá uniknout. Jsou uzavřeny ve vlastní mysli, nikdo jiný do ní nemá přístup. Pokusy o vzájemné se sblížení však k ještě větší uzavřenosti. Strohost, samota prostředí se hrdinkám odráží v duši - stejně tak se jicjich nitro odráží na prostředí. Film má atmosféru ruských realistů v čele s Čechovem, odkazuje i na severskou, Ibsenovskou duši. Po formální stránce jsou Šepoty a výkřiky snad nejvypiplanějším Bergmanovým dílem (ač ohromnou zásluhu na tom má i kameraman Sven Nykvist). Obsahují precizní herecké výkony a příjemnou hudbu. Kdo se nebojí odkrýt z ženského utrpení víc, než jak se dnes (přitom mnohem naturalističtěji!) snaží Trier, nechť vstoupí do těch opuštěných, avšak emocemi tak plných míst. ()
Tento film na mne zapůsobil za všech Bergmanových filmů asi nejvíce. Jde o opravdu hutný koncentrát deprese s některými opravdu drsnými scénami (sténání Agnes, střep), který je ale zároveň úžasný. Úžasný v dokonale navozené stísňující atmosféře a postupném rozkrývání charakterů hlavních postav, které vyplouvají na povrch po celý film. Všechno se dozvídáte z malých útržků - postupně. Ze vzpomínek, z chování, z pohledů...Opravdu dobrý film. Doporučuji. ()
Psychologický horror v podání Ingmara Bergmana! Geniální formální stránka: práce s barvami a kompozicí, jediná dominantní barva je všudypřítomná červená, dokonce i zatmívačky jsou dělány do červené; práce s kamerou a zvukem mimo rám opravdu využívá horrorové postupy. Tato formální stránka mistrně vede diváka k mnohým interpretacím toho, co se na plátně odehrává, což by samo o sobě byl úžasný počin. Co je ale opravdu odzbrojující je to, že vše směřuje k naprosto nejednoznačnému celku, a forma nás téměř svádí na scestí jednoznačné (byť hluboké) typizace postav, přitom však vztahy mezi čtyřmi hrdinkami ke konci připomínají spíše mystérium skoro jako ze současné asijské produkce. A ta poslední scéna: poté co se ve filmu asi dvakrát objeví na scéně zelená barva (váza, či mísa s hrozny) a jinak je vše hnědočernobílé (+ ona červená samozřejmě), přichází reminiscence ze zahrady, jsme katapultováni ze stísněného interiéru do idylického prostředí, které je však v kontextu závěrečných událostí tím nejkrutějším dovětkem... ()
"Jsi už velkej kluk, tak by sis nějakýho toho Bergmana dát mohl." Sám sebe jsem povzbudil a s vidinou pouhých 90 minut jsem toho Bergmana pustil. Neříkám, že jsem ve výsledku umíral nudou, to opravdu ne. Má to zajímavou atmosféru a v mnoha momentech jsem vnímal inspiraci ruským literárním realismem (a to já rád). Na druhou stranu jsem však nedokázal necítit určitou pózu podobenství, která čiší především z těch střihových přechodů na tváře hlavních hrdinek, což celému zážitku v mých očích dodávalo na takové umělecké prkenosti, kterou jsem nedokázal přijmout jako zcela upřímnou. Chápu, že high class umění takhle mnohdy prostě vypadá a kinematografie není výjimkou. První setkání s Bergmanem tedy nepovažuji za úplný debakl, ale cestu si k němu budu určitě muset hledat dál. 4/10 ()
Tu sa tiež Bergman nezaprel, vo filme je plno výčitiek, spomienok na minulosť aj psychologického snímania postáv. Ale postavy sa často chovali nezmyselne a bez života, bez iskry, že ma to až unavovalo a asi v dvoch prípadoch aj rozčuľovalo. Je tu znázornené zúfalstvo, bezmocnosť pomôcť milovanému človeku aj keď tá osoba zomrie a už ju nič nebolí, začne bolesť u tých najbližších a tie všetky emócie vie Bergman užasne zachytiť na filmové plátno, ale u neho je to už len štandard. Vo filme nebola skoro vobec hudba a v niektorých scénach sa veľmi pýtala a naozaj tu dosť chýbala. Tu pán režisér išiel až do krajnosti, chcel šokovať a to sa mu v dvoch prípadoch aj podarilo. ()
Galerie (37)
Photo © Mokép
Reklama