Mank

Fincher si letos podobně jako Nolan ulítl do přepálené variace svého fetiše mimo parametry diváckého filmu. Mank je jeho Velká retronádhera z Hollywoodlandu. Respektive jeho dnes již zesnulého táty, který se v daném období narodil a kterého scénář čekal v Davidově šuplíku na benevolentní Netflix. Okouzlení podnikatelským vizionářstvím šéfů hollywoodských studií, smetánkové večírky a debaty v honosných sálech luxusních sídel a komorní portrét nadaného scénáristy, který byl přes svoji výstřednost a neustálou přítomnost v kruzích spřízněných profesionálů spíše outsiderským alkoholikem. To všechno může znít báječně a lákavě (a že je to i neskutečně autenticky filmařsky exekuováno) ale přesto je výsledek problematický. Fincher proplétá filmový svět s politikou, která diváka v daném prostředí z dané doby nezajímají, skáče v čase a mezi postavami, o kterých řekne nic nebo málo, a jen jakž-takž se mu v rozcuchaném vyprávění daří koncentrovat na motivaci hlavní postavy, o které to celé má být. V některých jednotlivostech pohádkově baví (návštěva studií a exteriérového setu) nebo evokuje vyspělou tvůrčí chytrost, v jiných nudí zbytečnostmi a prázdnými dialogy. Postava Williama Hearsta (Charles Dance), která měla být Mankovým podnětem pro napsání Občana Kanea, je zde upozaděná a mezi Wellesovým a Fincherovým filmem nevytváří žádnou myšlenkovou paralelu. Náladama, pózama a názorama přecpané, umělecky evidentně ambiciózní dílo jistě pár akademiků, historiků, filmomilů a politologů v jedné osobě potěší, ale já z těchto vod preferuji vypravěčsky uhlazenější a příběhově podnětnější kousky - ať již cynicky intelektuální (Altmanův The Player) nebo prostoduše srdcařské (Burtonův Ed Wood). Z herců má nejblíže k Oscarovi Arliss Howard za skvělé ztvárnění L. B. Mayera. Ta procházka po MGM s jeho emotivním monologem je jednou z filmových scén roku. “This is the business where the buyer gets nothing for his money but a memory. What he bought still belongs to the man who sold it. That’s the real magic of the movies.” (12.12.2020)

V prvních minutách, ne-li vteřinách, mě ohromilo, jak Mank vypadá - doopravdy jako před 80 lety natočený, krásně zrestaurovaný film, který se letos dostal na Netflix (a bohužel ne do kin, kde by mu to TAK slušelo). A nejlepší na tom je, že mě to ohromení nepustilo do konce filmu, který je navíc skvělý i co do scénáře, herců (Gary Oldman je ještě lepší než si myslíte), hereček (kouzelné Amanda Seyfried a Lily Collins) a hudby (netypičtí, ale výborní Reznor a Ross). Jestli nebudete mít chuť si před Mankem pustit Občana Kanea, tak po Mankovi ano. A potom si nejspíš pustíte zase Manka. (04.12.2020)

Ou yes a já kráva chtěl Netlix zrušit, ale pro tyhle šperky si ho prostě budu dál vydržovat, protože on mě pak odmění moc krásným večerem. Nevím, kde mám s tím nadšením začít, možná u Davida Finchera, nedá ti tu nádheru zadara, vyžaduje absolutní pozornost, ale pak do tebe napere tak vyníkající filmařinu, že nadšením líbáš obrazovku. Krásný v detaliech, celku, atmosféře, kamera vždy umí zabírat příběh a dění a Gary Oldman ? Mástr krát pět a já se tady rozepíšu jednu scénu, monolog opilosti jsem jí nazval a to když mluví opilí k přísedícím, nejen to tržení těla je úplně top, ale i ta řeč občasně dvakrát za sebou řekne první písmenko v nějaké větě, chápu pro někoho píčovina, ale já si tuhle scénu po skončení pustil ještě třikrát a snažil jsem se jí dát do střetu s opilíma lidma co jsem viděl v podobné situaci a opravdu je to do posledního slova a pohybu naprosto bezchybný. Omlouvám se nechci tady pitvat scénu po scéně, ale chtěl jsem odůvodnit na jednom příkladě z mnoha proč tohle považuju za Garyho fenomenální výkon. Vizuální stránka, no to je lahoda všech lahod, zase tady můžu úvadět několik interiérových nebo exteriérových scén jako příklad, ale to bych za chvíli měl komentář jak matty a to nechceš. Přesto všechno, že se jedná o absolutně jasně nejlepší filmařinu tohoto roku si nemyslím, že ten film nadchne všechny, není snadný na koukání což nevím jestli mu mám vyčíst nebo ne. Já osobně si ho dám ještě několikrát, ale zatím tu pětku dávám. Protože, když mám u mnoha scén z těch či oněch důvodů jen "wau", tak ani jinak nemůžu. (04.12.2020)

Mank láká diváky především na to, že prostřednictvím titulní postavy scenáristy-alkoholika rozplétá klubko vlivů, jež ho vedly k napsání slavného Občana Kanea. Samotné psaní onoho scénáře však hraje v Mankovi až druhé nebo spíš třetí housle, přičemž k jeho natáčení vůbec nedojde, skvělý Tom Burke je v roli Orsona Wellese na plátně asi tři minuty celkem a historických faktů se Mank také příliš nedrží - třeba Wellesovu účast na tvorbě scénáře prezentuje v souladu s dávno vyvrácenými mýty. Ve skutečnosti se tudíž Mank věnuje obecně spíš fungování Hollywoodu ve 30. letech a během hospodářské krize a zhruba stejnou měrou pak vypovídá i o politické náladě téže doby a o aféře kolem voleb kalifornského guvernéra v roce 1934, což už pochopitelně tolik jako tahák na diváky nepůsobí. To ale není ten problém. Problém je, že nic z toho není zpracováno kdovíjak poutavě. Fincherově touze natočit film podle dlouho odkládaného scénáře jeho otce sice naprosto rozumím, leč bohužel jde o scénář plný nezajímavě napsaných a málo definovaných postav, které sice často pronášejí důvtipné a přesně mířené věty, ale co z toho, když si na plátně není ke komu vybudovat jakýkoli vztah. Druhá polovina navíc zásadně ztrácí tah a vyjma opilecké scény u maškarní večeře ani neobsahuje nic moc pozoruhodného. Třeba takový Ed Wood od Tima Burtona vznikal s podobným záměrem a dopadl mnohem lépe. K Občanu Kaneovi se Mank vztahuje i svou snahou o audiovizuální retro-formu, která je sice působivá, avšak nikoli důsledná (přeci jen se točilo na širokoúhlý digitál), komplikovanou vypravěčskou strukturou plnou flashbacků (mezi nimiž se místy dost zvláštně přeskakuje) a množstvím různých narážek (vizuální citace, zmínky např. o saních a o poupěti). Občana Kanea je proto rozhodně nutné vidět předem. Orientovat se v klíčových postavách tehdejší hollywoodské společnosti sice už tolik nutné naštěstí není, ale je to rozhodně výhoda. (13.12.2020)

Chápu, že David Fincher si tu tak trošku splnil sen zesnulého tatínka, když mu zfilmoval jeho scénář z doby, kdy Hollywood byl pojem. A to jak pro herce, drogové dealery, tak ostatně i pro výrobce chlastu, které Mank tak rád sponzoroval. Jen mě mrzelo, že to tu je neskutečně staromilní. Na prostoru něco málo přes dvě hodiny se totiž děje celá řada událostí, nikdo Vám nic moc nevysvětluje, do toho ten černobílý filtr a dialogy, které jsou, a to především, nekonečnými dialogy a těmi obzvlášť. Na druhou stranu je tu ale perfektní Gary Oldman, jehož opilecká scéna je vrcholem jeho hereckého výkonu. Osobně mi tu pak ještě hodně sedl Arliss Howard, jehož Louis B. Mayer, spoluvlastník MGM, byl ve filmu málo, ale z toho mála vyždímal maximum. Stejne tak i charismatický Charles Dance, coby charismatický byznysman William Randolph Hearst nemusel ani mluvit, abyste z něj měli totální respekt. Mank má jednoznačně světlé stránky, ale v kontextu s kvalitou filmu je tak obtížný na pozornost, že jsem měl co dělat, abych se v tom sám vyznal. Závěr je pak hodně kvalitním momentem. Uznávám. (21.12.2020)