Poslední císař

Nedostalo mě to tak, jak by asi mělo. On ten celý Bertolucci není nějaký velký intelektuál a nechápu, proč si tu nálepku zasloužil - ano, poslední císař je vizuálně úchvatný, technicky zdařilý, kromě toho ale neoplývá ani sofistikovanou metaforou, ani hlubším poselstvím, vnímal jsem to jako víceméně obyčejný záznam jednoho neobyčejného života. Vadili mi herci (kterým navíc ubíral body toporný postsynchron), děj se nevalí kupředu, spíš klikatí a zabředává do desítek více či méně důležitých scének, ke konci jsem už bojoval s únavou, což by se u tak výpravných snímků nemělo stávat. Výborná lekce dějin z té doby a tohoto koutu planety, krásné obrázky, víc nic. (22.02.2011)

Poutavé historické drama o Süan-tchungovi (později přijal jméno Henry Pchu-i), který byl posledním císařem Čchingské dynastie, s jejímž pádem a nastolením republiky v roce 1912 se stal také posledním císařem Činy. Své císařování si moc neužil (v r. 1912 mu bylo 6 let), ale v roce 1934 si ho mohl zopakovat, když byl jako poslední potomek mandžuské císařské rodiny dosazen Japonci do nově vzniklého státu Mandžukuo. Oproti své zlaté kleci - Zakázenému městu v Pekingu - si však moc nepomohl, protože byl jen loutkou v rukou okupantů - Japonců. Jeho neslavný osud byl dovršen po nástupu Maa k moci v roce 1949, kdy skončil v komunistickém převýchovném táboře jako kolaborant. (28.05.2007)

Je to príbeh absurdnosti a nespravodlivosti vládnutia jedného cisára, ktorý nemá šajnu o svete ako takom a využíva svoje kompetencie skrz svoje ego? Áno. Ničí ho takýto životný štýl osamelosti? Áno. Ako je možné, že niet na svete pokoja? Pretože každý sa chce pasovať za pánboha a chce zažívať pocit moci a nadradenosti. Prečo sú ľudia také svine? Pretože sú ľudia...Samotná cisárova prehliadka životom je napriek menším turbulenciam podaná komorne, zaujímavo, plynule. Hlavná postava kvôli spomenutým "cisárskym chybám narodenia a spomalenosti rozhodovania" nedovolí divákovi vzbudiť väčšie sympatie, ale čo je dôležité pre film, drží sa ho. Maskéri a kostyméri vyzdobili okolie sveta rovnako presvedčivo ako tomu bolo vo filme Amadeus. Johna Loneho môžeme teda vidieť hádam v 20-tich rôznych make-upoch. Občasné krížové členenie deja efektne dynamizuje to, čo v pomalších scénach uberajú statickejšie dialógy. Dej sa ale pri svojej dĺžke venuje rôznym väčším i menším detailom, mení charakterovú rytmiku konfliktov a necháva vynikať spomenutou vizuálnou stránkou. Nepolarizuje ani nehaní politické režimy, podáva surové fakty, ktoré naopak prekvapia svojou strihovou rýchlosťou. Symbolický záver v chráme v krátkosti zrekapituluje silu obsahu vďaka poetickej výstižnosti. Vo výslednom efekte ide o kruté posolstvo podané v okulahodiacej technickej štýlotvorbe. Spokojnosť. (12.04.2014)

Poslední císař Bernarda Bertolucciho se v mých očích, již od dob prvního zhlédnutí, jeví jako jeden z nejsilnějších životopisných filmů a nejspíš i jako jedno z vůbec nejlepších filmových děl všech dob. Dodnes neztratil nic ze své epičnosti. Vizuální kompozice a barevná pestrost, typická pro společná díla Bertolucciho a kameramana Vittoria Storara, podporuje dramatické vyprávění životního příběhu císaře Pchu-I(ho) a vytváří mimořádně působivou podívanou. Nejen vizuální působivost a výtvarná složka, počínaje nádhernými kostýmy a konče úchvatnou stylizací Zakázaného města, však dělají z Posledního císaře nezapomenutelné dílo světové kinematografie. Bernardo Bertolucci je režisérem velmi provokativních a společensky závažných filmů, v nichž se velmi často ukrývá i významná politická otázka (Konformista, 1900). V Posledním císaři ale Bertolucci dotáhl svou tvůrčí poetiku k absolutnímu vrcholu, respektive obešel vše, co do té doby natočil, zcela se odtrhl i od své domovské Itálie a vytvořil neobyčejné dílo. Z hereckých výkonů vyniká především skvělý John Lone, který "posledního císaře" ztvárňuje po většinu filmu - od svých dvaceti let až po neslavný konec v 60. let, již jako společenský vyhoštěnec, nenávratně poznamenaný svou císařskou minulostí. Mimořádný je ovšem i Peter O'Toole v roli Reginalda Johnstona, císařova britského učitele. Famózní hudba z pera tria Rjúičiho Sakamota, Davida Byrneho a Conga Sua je pak už jen jakousi zvukovou ozdobou celého snímku, avšak faktem je, že bez ní by byl jeho emoční dopad poloviční. Já sám považuji Posledního císaře za dokonalý příklad epicky vyprávěného životopisu, a zároveň v něm nalézám i silný přesah v podobě existenčních otázek. Příběh císaře, který si později kvůli moci komunistického režimu musel zaplatit za to, aby mohl po letech znovu spatřit svůj trůn, zůstává v Bertolucciho pojetí strhujícím a aktuálním dodnes. Nejlepší hodnocení! (23.07.2017)

Bertolucciho film se mi líbil, protože se zajímám o historii. Čínské císařství, jeho tradice i zničení jsou tady popsány dobře. Poznáte život v Zakázaném městě i v čínském nápravném zařízení. Také se zde dost hovoří o vzniku čínské republiky r. 1912, o Čankajškovi, Mandžusku a vlivu Japonců na východní Asii. Vytvoření loutkového státu Mandžukuo na severovýchodě země, jmenování loutkového císaře, střet ruské bolševické a japonské fašistické ideologie. Film končí rostoucím vlivem Mao-ce-tunga. Záleží, co v tomto filmu hledáte. Pokud informace a takřka dokument o první polovině minulého století, budete určitě spokojeni. (05.01.2014)