Vražda v Orient expresu (S12E03)

Královská disciplína adaptací madam Agathy - Vražda V Orient Expresu (ten spojovník nepochopím...) v troufám si říct naprosto nedostižném provedení. Je jiné než dřívější verze, působí realističtěji (zimu ve stojícím vlaku je skoro cítit na vlastní kůži), a také podstatně temněji a osobněji. Tísnivosti atmosféry napomáhá i hudba Christiana Hensona. Jsou tu drobné změny v rozložení úloh, a také přibyly velmi silné rozhovory na téma boží, zákonné a lidské spravedlnosti. A z iluze pozvolna se exponujících fotografií dokreslovaných popisem Casettiho skutku z Poirotových vzpomínek tentokrát tuhne krev v žilách, stejně jako z proslovu nejmenovaného vraha k jeho oběti. Zmínil jsem to kdysi u Stalo Se Za Bílého Dne - vražda dítěte byla ještě nepříliš dávno zcela oprávněně vnímána jako nepředstavitelně odporný zločin, ale my už jsme značně otupěli. Tento Poirot dokáže ty krajně nepříjemné pocity vzbudit, a o to je vzácnější. Nemůžu jinak - za ten sevřený žaludek v poledne horkého letního dne - 100%. (11.08.2014)

Po každém skončení filmu z osmdesátých let, které u příležitosti 125. výročí narození Agathy uvedla česká televize a v němž hráli slavného detektiva Peter Ustinov a Albert Finney, jsem si vždy pustila televizní verzi a mohla souhlasně s mnoha dalšími napříč fóry a databázemi říci, že David Suchet na rozdíl od dvou výše uvedených Poirota nehraje, on jím, s noblesou sobě vlastní, je. Ale Vražda v Orient expresu se odlišuje, nejen od předchozích zpracování, ale i od všech ostatních částí tohoto britského tv. cyklu a podle mě patří k tomu nejlepšímu a rozhodně nejpůsobivějšímu, co se v něm natočilo; se scénami, při kterých mrazí v zádech úplně stejně jako krajina někdejší Jugoslávie, již po dlouhý čas sledujeme. Setkáme se s mnoha projevy spravedlnosti (které se nám, stejně jako některým protagonistům nemusejí líbit - od kamenování za cizoložství, až po rekonstrukci odkrývané vraždy) a všechno to, stejně jako různé kontrasty zde zobrazené (včetně víry v Boha – nějak k tomu totiž ta oblast i námět příběhu vybízí) a všechno to v člověku zůstává ještě dlouho po zhlédnutí a musí si, chtíc nechtíc, udělat názor. A tohle se, při vší úctě k hvězdným představitelům i Finneyově nominaci na Oskara, u předchozích zpracováních a dokonce ani adaptaci jiného Poirotova příběhu ( s výjimkou Opony) nestalo. Zcela bez výhrad.... (21.09.2015)

Od začátku této úžasně adaptované krimi není prostor pro jakékoli uvolněné dialogy či snad humor. Hned od úvodu je kažná minuta protkána napětím, které by se dalo krájet. Od začátku je Poirot nezvykle smutný, nad přemíru přemýšlivý a silně rozrušený. Samotné pátrání a rozluštění záhady vraždy o 12ti bodných ranách není tak dlouhé a komplikované, jak bývá zvykem. Naopak velká část závěru filmu je věnována Poirotově morálnímu dilematu zda udat či neudat pachatele. Nebývale smutný, ale o to zajímavější Poirot v opět geniálním podání Davida Sucheta. Hudba: Christian Henson PS: snad jediný ze Suchetovských Poirotů, kde se ani na okamžik nezasměje!!! (17.01.2011)

Zatím nejlepší a nejtemnější Poirot, kterého jsem kdy viděl. Skutečně se producenti mohli trochu pochlapit a pustit tenhle vynikající film do kin. Zasloužil by si to a já bych na něj stoprocentně šel. Už jen ten dramatický začátek! Ani u Dobyvatelů ztracené archy jsem nebyl tak rychle vtažen do filmu! Ze všeho nejvíc se mi líbilo, že tvůrci správně předpokládali notorickou známost díla a tedy i pointy, takže tu ani tak nejde o totožnost vraha, ale o to, jak se slavný detektiv vypořádá s problémem viny a spravedlnosti, který se mu zde postavil do cesty. Je jasné, že to otřese s jeho vnímáním světa. V tomhle místě také Vražda v Orient expresu nabírá nejvyšší obrátky. (03.01.2011)

Jeden z nejsilnějších a dost možná že i nejlepších filmových Suchetózních Poirotů (zlehka máváme jisté dvouhvězdičkové knihovnici, kterou tímto litujeme, že si nemohla Vraždu v Expresu užít a krom toho jsme se rozhodli, že začínáme užívat pluralis maiestaticus), který brilantně těží z neskutečně silné atmosféry, syrovosti a jisté zasněžené pochmurnosti, kterou dodává jak zvolené prostředí, tak především (jak jinak) děj a předloha. Prostě a jednoduše je zábavné pozorovat Poirota v takových stavech, ve kterých se zde objevuje, ve své vážnosti a v rozjímání nad etikou smrti. Výsledku hrozně pomáhá mimo jiné výtečná hudba, která je mnohem lepší, než v drtivé většině dalších Poirotovek. (12.08.2014)