Havel

Kdo čeká komplexní portrét Václava Havla ve 105 minutách, bude zákonitě zklamán, protože tohle není ten typ filmu. Tohle je totiž taková především náladová záležitost, která záměrně nechává většinu postav bezejmennou a divákovi je nabízí jako nějaké personifikace různých názorů a povah té doby. Havla (mimochodem mám dojem, že ani jeho jméno během filmu nezaznělo) dokonce nenechá s výjimkou četby doznání pronést jeden jediný projev, zformulovat pořádnou myšlenku, nedá prostor žádné jeho hře a ukazuje ho pořád hlavně jako obyčejného člověka, jenž hledá správný životní postoj a zároveň se ten život snaží žít. Jak se Havel měnil a díky čemu a proč se rozhodl stát prezidentem, film ukáže ve zkratce během tří scén s Dubčekem. Protiváhou k tichému Havlovi v úžasném podání Viktora Dvořáka je samozřejmě burácející živel Landovský Martina Hofmanna, Aňa Geislerová mě potěšila tím, jak byla negeislerovská, a režisér Slávek Horák měl zase hodně nápadů, které mu navíc vyšly - hravé, pro někoho příliš doslovné metafory, dusivá atmosféra vězení i humorná odlehčení na těch správných místech... Havlovi se tu nestaví pomník, ale i tak film jeho odkaz oživuje stylově a důstojně. (23.08.2020)

Velmi slabé. O Havlovi toho totiž film ve skutečnosti mnoho neříká. Tvůrci posbírali jen několik útržků, byť těch nejznámějších, a navlékli je do scénáře, který ztrácí to nejdůležitější – emoce a pospolitost. Divák není vůbec vtažen do víru událostí, které Havla vynesly až do čela disidentské skupiny, nemá možnost zachytit klíčový moment Havlova přerodu z odvážného dramatika v politického rebela a buřiče, jehož svědomí je stejně křehké jako zdraví, s nímž hazardoval právě tak jako se svou láskou k Olze. Režisér Slávek Horák a jeho tým vlastně před divákem rozprostírají jen jakési fotografické album, v němž přehledně otáčejí list za listem, v domnění, že tím podávají nejvýmluvnější portrét prvního polistopadového prezidenta, spisovatele a dramatika, člověka, pro kterého byla víra v lidskou svobodu a spravedlnost alfou i omegou veškerého konání i myšlení. Problém je v tom, že to není film o Havlovi, je to film s Havlem. A v tom je, bohužel, rozdíl. (08.11.2020)

Svět se vyvíjí a přináší člověku mnohá ulehčení. V sitcomech máte umělý smích, abyste věděli, kdy se smát. V talkshow se vám rozsvítí cedule applause, abyste věděli, že máte tleskat. A přesně pro vás tu jsou i smajlíci. Kdy za každou větou je třeba udělat smajlík, aby ten druhý věděl, že se jednalo o vtip, nebo že je někdo smutný. Jasně pomocí nějakého žlutého hnusu můžete vyjádřit svou černobílou emoci, nebo tomu druhému sdělit, co si má myslet. Krásně omezeně a doslovně, jak v hollywoodských filmech. Když nemáte co říct, nebo nevíte jak reagovat, nebo když nejste schopni dát dohromady větu, tak tam naserte miliardu smajlíků. Další věc je estetické hledisko, samotné písmo má nějakou svou poetiku, takže když tam naserete kupu toho žlutého kýčovitého odpadu, tak se jen vyznáváte z toho, jak moc si libujete v odpornosti, jak postrádáte sebemenší zábranu, která by vám neumožnila patlat všude ten do očí bijící hnus a nevkus. A ta faleš v tom, ta přetvářka, když nejste v pohodě, nebo něco nechápete, tak se můžete schovat za tu nechutnou směsici xichtů, aby si adresát myslel, že je vše v pohodě, že vše chápete. Navíc smajlíci, když už názvem odkazují ke smíchu, se snaží vzbuzovat dojem jakéhosi pozitivna, když je používáš, tak budeš zaručeně veselý, usměvavý, dobrosrdečný člověk. Obyčejné primitivno hrající si na pozitivno. Asi jako když budeš všude cpát své fotky se zvířátky, aby všichni viděli, jak seš super člověk. Jasně, u dětí smajlíkování brát můžete, ale s přibývajícím věkem z toho čpí už jen ta neschopnost něco sdělit, záliba v kýčovitých obrázcích a přetvářka. Přece když něco napíšu, tak tam nebudu dávat zjednodušující vysvětlivky, jak si to má adresát přebrat, naopak ho musím nechat v nejistotě, do jaké míry jsem si dělal srandu. Bach, Beethoven, Dostojevskij, Rembrandt, největší géniové lidstva, myslíte si, že používali smajlíky? Rozhodně ně. A naopak protipól jejich intelektu tady na stránkách si nějakého smajlíka nacpe přímo do ikonky. Jak tento protismajlíkovský manifest souvisí s filmem? No, rozhodně to zrovna s tímto filmem souvisí milionkrát více, než když tady na dnes již masové, jen okrajově filmové, csfd stejně nějací asi novinkáři hodnotí pouze dle svých sympatií k panu Václavu Havlovi Airportovi. (03.09.2021)

Pro naprosto nezúčastněného pozorovatele ten film nemůže dávat smysl. Jakože jak se to mohlo stát, že se člověk s tímhle CV stal prezidentem republiky. Pro nás, trochu informované, je to taky celkem rébus, ale člověk časem přistoupí na tu hru, že tu nepadají žádná jména. Viktor Dvořák bezchybný, stejně tak výborný Martin Hofmann jako živelný Lanďák. Aňa Geislerová je možná k diskuzi, ale rozšířil jsem si obzory, jak moc byla paní Olga důležitá žena v životě Václava Havla, o tom se už dneska málo mluví, takže díky za to. Finále z Václaváku je famózní a dojemné, ale pro méně informované to nedává smysl. Jo, to už jsem říkal. (10.11.2020)

Docela zajímavá forma (ty zcizovací efekty - divadlo, metafory - žebřík na uhlí). Dvořák v pohodě, víc mě ale fascinoval Hofmann. Občas bylo těch vyfabulovaných věcí až příliš - proč by mě třeba Majer (Kohout?) bránit své ženě podepsat Chartu 77, když byl spoluautorem toho textu? Ale hlavně se mnou ten film emocionálně vůbec nehnul, což je u filmu o Havlovi docela zvláštní. A pokud se máme na Havla dívat jako na film životopisný, tak tento žánr je nedotažený přímo trestuhodně. 50%. (17.08.2020)