After Life

Téma je výborné, ale bohužel to končí u zajímavé myšlenky. Mrzí mě, že Hirokazu Koreeda na to šel způsobem, který docela nešikovně balancuje mezi dokumentem a fiktivním filmem a jakoby se nedokázal rozhodnout, ke které straně se přiklonit. Vždy, když se objevilo něco zajímavého, co vypadalo slibně, hned to nedotažené zmizelo a nastoupilo něco, co bylo nevýrazné a ploché. Nepochybuji o tom, že by myšlenka šla zpracovat mnohem lépe, dokonce mi během sledování v hlavě běžel celý nový scénář. Do hloubky vypracovat charaktery postav a jejich životy, stejně tak jejich pobyt v onom domě, který pro ně byl po smrti přestupnou stanicí a přidat emoce. Osobně mi ve filmu neseděla skutečnost, že pracovníci a pracovnice v domě se snaží zvěčnit vzpomínky natočením filmu, jistě by se to obešlo i bez toho... Určitě ale stálo za to na film se podívat, protože nám nabízí další způsob, jakým se zamyslet nad životem. (18.02.2011)

Extraoriginálně pojaté téma posmrtného života - jeho redukce na jednu vzpomínku opakující se v nekonečné smyčce je velmi přesným a čistým motivem, jenž vystihuje jednu z nejzákladnějších existenciálních otázek, tj. systémy hodnot. Pseudodokumentární styl plyne pomalu, rozjímavě a divákovi nic nevnucuje, naopak trpělivě čeká, až si on sám uprostřed proudu myšlenek a pocitů najde model, který odpovídá jemu samotnému (pokud má někdo s nalezením odpovídajícího archetypu problém, patrně bude podobný případ, jako Yusuke Iseya;). Atmosféra je až nevysvětlitelně přitažlivá, realismus a mystično se mísí ve velmi atypickém poměru, výsledné pocity jsou silné, zároveň však nejednoznačné a příjemně dráždivě matoucí. Přesně mezi *** a ****. (01.09.2010)

Raný Koreeda využívá své předchozí dokumentární praxe k vybudování fikčního světa tak prostého, že sám o sobě nestrhává žádnou pozornost. Vyprávění rytmizuje jen pomocí kamery a slov, hudební doprovod téměř nepoužívá, a pokud s k němu uchýlí, je diegetický, případně se jedná o jednoduchou melodii (zvonkohru), která slouží ke spojení více scén. Stejně jako ve svých dalších filmech se soustředí zejména na člověka a existenciální otázky. Způsob, jakým to činí je opět mimořádně podmanivý, jednoduchý a nenucený. Zajímavé je zejména srovnání se snímky, které se vyprávějí o plnění snů a směřování života. Wandafuru raifu má totiž úmyslně zcela obrácenou dynamiku. Dívat se zpět a směřovat kupředu vychází z naprosto odlišných priorit. (31.05.2015)

Ešte pomerne vidno, že sa režisér zatiaľ iba hľadal, a to vo svojom v poradí druhom celovečernom snímku, v ktorom sa predovšetkým vyžadovala čo najväčšia trpezlivosť zo strany diváka, aby sa skrátka pripravil na poriadnu spŕšku nekonečných dialógov medzi týmito jednotlivými postavami, až sa to pomaly stávalo naprosto vyčerpávajúcou vlastnosťou tohto počinu... • Síce sa úplne nestotožňujem s tým, že to zároveň bolo i mojim hlavným zdrojom celkovej vyčerpanosti (no, vôbec nemôžem poprieť zrovna ani to, ako som sa strašne tešil na záverečný gong, ktorý vari definitívne oznamoval koniec!), ale som si jednoznačne istý aj v tom, že táto ranná "kore'edovka" , i napriek svojej「mimoriadnej ukecanosti」, mala niečo do seba, i keď sa v podstate neustále krútila zôkol-vôkol intenzívnych rozhovorov v akejsi『posmrtnej agentúre』, áno, vďaka tomu sa práve toto kinematografické dielko, následne posunulo i do ďalšieho rozmeru, a to nielen snáď iba kvôli samotnému dojmu, ako by ste sa proste pozerali na「film vo filme」, čo je tiež ďalšou pridanou hodnotou navyše, konkrétne v tejto vízii, ako si ju vtedy predstavoval v súčasnosti renomovaný Hirokazu Kore'eda. • Totižto, aby som počas písania svojej recenzie,『nechodil iba okolo horúcej kaše』, tak predsa čosi viac načrtnem i zo samotného diania, ktoré disponovalo duchovnou charakteristikou, aj keď to tak akosi ani spočiatku nevyzeralo, že sa už nachádzame niekde mimo nášho chápania (trojrozmerného priestoru), akurátne zrejme myslíte na to isté, čo má taktiež recenzent na mysli, pravdaže v tom prípade, ak ste o týchto súvislostiach aspoň trochu presvedčení, tak sa k nim nakoniec rovnako prikloníte, že by sa potom mohli odohrávať v takejto podobe... • Áno, tým vlastne dosť naznačujem najmä to, že všetky tieto postavy sú už po smrti, a na tomto špecifickom mieste, ktoré som pomenoval o pár riadkov vyššie, čiže na akomsi medzistupni, sa každému z nich budú postupne premietať hádam tie najcennejšie spomienky, na aké si len (ne)spomenú, aby mohli s nimi pokračovať rovno do「posmrtného života」. A od toho sú mimochodom títo sympatickí pracovníci, aby týmto sympatickým zosnulým s tým pomohli. • Osobne som tejto myšlienke určite naklonený, no súčasne s tým rozdielom, že by som ale uvítal oveľa pútavejšie spracovanie, než akurát to, ktoré sa momentálne snažím (o)komentovať. Povedzme, filmových možností, by k priamej dispozícii aj boli, len ich treba smelo vyhľadať...? (25.03.2023)

Když člověk zemře, putuje do takového velkého domu obklopeného přírodou. Tam je mu přidělen pracovník, jehož náplní práce je dotyčného zemřelého dovést k tomu, aby si ze svého života vybral jednu jedinou vzpomínku. Na to má tři dny. Poté se pracovníci pokusí vybrané vzpomínky natočit a tím zvěčnit.. a právě s touto jedinou vzpomínkou potom zemřelí odchází na věčnost. ____ Po všech těch fimech (co jsem v poslední době viděl), které sázejí nebo alespoň částečně spoléhají na vizuální stránku, je Wandafuru Raifu milým a křišťálově čistým osvěžením. Odehrává se především v tom domě, ten je zařízen velmi skromně a vypadá jako z (cca) 50. let. Žádné velkolepé scény, nečekané zvraty, superkoncentrace emocí... Film si plyne pomalu, svým vlastním tempem, přesto vtahuje člověka dovnitř, uklidňuje ho a obohacuje vnitřní pohodou. Takže vůbec nevadí, že se dá snadno odhadnout, jak se bude vše vyvíjet, a to téměř až k samotnému konci (ten, pravda, jsem ne zcela "uhádl"). K zajímavému a milému příběhu si přičtěte velmi dobré a především přirozené herce a jistou režii...a nemůže vyjít než výborný zážitek. 90% (16.03.2005)