Vinobraní

Reziser Hynek Bocan /Soukroma Vichrice, Cest a Slava/ natocil krasny, ale dost smutny normalizacny film, ktory sa odohrava na Morave uprostred tuhej normalizacie. Filmu kraluju vyborni herci ako pan Kemr /Kladivo na Carodejnice/ a Jirina Jiraskova /Svetaci/, ktori v pohode utiahnu aj tento normalizacny snimok. Ono uz roku 1982 normalizacia uradovala v plnej sile a zasahovala vsetky oblasti zivota spolocnosti /noviny, rozhlas, televizia, filmy, hudba/, ale ano : stale tvrdim, ze mam rad normalizacnu filmarsku tvorbu a aj za normalizacie vznikali kvalitne a zapamataniahodne filmy. Je mi jasne, ze charaktery postav boli dost ploche a samotny Bocan nechcel ist do konfliktu s vladnucimi sudruhmi a nechcel ukazovat drsnu realitu /ako Jasny vo Vsichni Dobri Rodaci/, ale v ramci ceskoslovenskej normalizacnej filmarskej jazdy je to film stale na urovni. Medziludske vzthahy boli miestami az prilis schematicke, ale zachranuje to nadherna sceneria Juznej Moravy. Takze za mna slusna nadpriemerna normalizacna filmarska jazda : 78 % (28.10.2014)

Výborný a neprávem opomíjený film se skvělým hereckým obsazením. Tady si někteří stěžují, že je to smutný film. A to je špatně? Není to přece komedie, ale spíše tragikomedie, nebo komediální drama s hořkou příchutí. Řada životních mouder a i pár komických situací. Asi to nenapíšu přesně, ale jeden z Kemrových citátů: "Život je hrozně krátkej, a to si ještě nejméně polovinu radostí zkazíme svojí vlastní blbostí". (23.09.2011)

Vztah děda-vnuk je v celku dobře popsán, ale podobných filmů už byla celá řada, komedií, rodinných dramat apod. Zde je pouze originální prostředí, kde se odehrává. I tak ale přechod staré a nové doby zcela nevidím. Má-li to být v tom, že děda nerozumí nevěře Ivana Vyskočila, prosím. Také dost mluví do problémů rodičů a výchovy Janka. Ale pořád je to vše postavené na osobnosti Josefa Kemra, prostředí vinohradu, které nikdy neurazí a sem tam lidové hudbě. Jinak se ale jedná o banální příběh stárnoucího muže, který není nijak složitě rozpracován a domyšlen. (28.06.2022)

Bočan zaštítil svůj pokus o ztvárnění generační výměny na prahu normalizace odzbrojující tváří Josefa Kemra. Ta také jediná v celé té polozhroucené stavbičce rozmarně vybraných společenskokritických epizod zpřítomňuje život – život chybujícího, zodpovědného, milujícího, odepírajícího si i přesycujícího se… Vše ostatní kolem míjí, ne však plynule a zvolna a mučivě dusivě, jak tomu ve skutečnosti bývá, ale nevyváženě, právě tak nahodile, jak se ty pokyny vyřinuly z dýchavičného scénáře. Dokládá to již zvuková rovina filmu: Bočan se ji pokusil co nejúčelněji využít, ale v těch nejvypjatějších scénách, kdy se nová doba konfrontuje s tou předcházející novou dobou, až ohlušuje, jak nic nezní, jen vše – to minulé i přítomné – řve. Sama pointa filmu je pak více než vražedná – jako by si nebyl režisér nebyl dost jistý, že všechno dojetí z diváků ještě nevyždímal, a tak sahá po lopatě. Normalizace... (23.12.2019)

Marně jsem hledala ve filmu nějakou poetiku a nějakou hloubku, která by mě donutila přemýšlet nad tím, co vlastně sleduju. Ani jedno jsem tam nenašla. Pan Kemr se vždycky zatvářil tak moudře, jako by z něho měla promluvit staletí, ale nic takového se nestalo. Všechno plynulo moc poklidně, až mě to prostě přestalo zajímat. raději jsem šla připravovat večeři. To bylo daleko zajímavější. (26.09.2012)