Režie:
Jan ŠvankmajerScénář:
Jan ŠvankmajerKamera:
Miloslav ŠpálaHrají:
Petr Meissel, Gabriela Wilhelmová, Barbora Hrzánová, Jiří Lábus, Pavel Nový, František Polata, Anna Wetlinská, papež Jan Pavel II.VOD (1)
Obsahy(1)
Jednou z hlavních postav slavné alegorie Jana Švankmajera je utrápená listonoška (Bára Hrzánová). Surrealistická koláž začíná v trafice, kde si další z podivínských hrdinů koupí obscénní časopis. Z vystříhaných nahotin vyrábí pomůcky pro sadomasochistickou seanci. Také další dva spiklenci slasti se projevují jako vášniví kutilové. Upocený trafikant (Jiří Lábus) sestavuje neobvyklý aparát, tajnůstkářský frotér (Pavel Nový) si vytváří dráždidla pro autoerotické masáže. Velmi zvláštní jsou rovněž sexuální praktiky žen, mezi nimiž figuruje také půvabná televizní hlasatelka (Anna Wetlinská)... Mistrně zaranžovaný kaleidoskop vypráví o novodobých vášních a perverzích. Mozaika, v jejímž finále někteří zemřou a jiní si prohodí své role, je unikátním průhledem do lidského podvědomí. Je také jízlivou satirou o současném světě plném erotických fetišů. (MFF Karlovy Vary)
(více)Recenze (92)
Spiklenci slasti jsou klasickým Švankmajerismem. Umělecké dílo, na které se krásně kouká, ovšem těžko pochopí, ale svou pointu to má. V tomto případě náš velký PAN umělec alegoricky ukazuje perverznost naší společnosti a touhu po dosažení uspokojení. Jsem přesvědčen, že Sigmund Freud z nebeských výšin aplauduje. 75% ()
Tento film byl pro mě naprostým úletem. Myslím, že filmů o sexuálních úchylkách je mnoho a zdá se mi, že toto téma je natolik úchylné samo o sobě, že film už by mohl být trochu vkusnější. Téma jako takové není špatné, nevadí mi podivovat se nad tím čeho všeho jsou lidé schpní, ale zrovna tento film mi vůbec nic neřekl. 85min údivu nad tím, jak to proboha skončí a jak mám pochopit zcela němý film o praštěných lidéch neschopných komunikace s normálním světem... Možná za pár let Spiklence pochopím jinak a ocením, dnes mi to ale přišlo nezajímavé a stěží jsem dokoukala do konce. ()
Švankmajer je výnimočný umelec nielen na české, ale na celosvetové pomery a natočil film o sexuálnych deviáciách tak, že je všetko len nie zvrhlý, skôr roztomilý, klaňajúci sa ľudskej inakosti, nežný k svojím postavám a zároveň dráždiaci divákovu zvedavosť, gradujúci do grandiózneho surreal finále. Klenot. ()
Šuměnka, Ikaros s kohoutí hlavou, pošťačka, resuscitační Anča, televizní hlasatelka...To mi je ale bizarní partička, vyvolávající rozpaky ! :)) Šest postav, jedna lepší, než druhá; takové originální seskupení těžko najdete; zdánlivě nemají nic společného, občas se "potkají", ale jako kdyby to bylo jenom dílem náhody. Jenomže zpracování pana Švankmajera je geniální a poutavé do míry úplného pohlcení; nebudete postavy vnímat jako, řekněme devianty (jejich způsoby "udělat si radost" nejsou zrovna běžné...:)) ), ale jako lidi, které potkáváte na ulici, třeba i každý den (nikdy nemůžeme vědět, co se odehrává za zavřenými dveřmi, že ano...). Provokativní i úsměvné, kontroverzní i fascinující ve své... škaredosti (?), s podtextem lidského tajemství i slabosti. P.S.: nebylo by to ono bez výborně padnoucí muziky ()
Klasický Švankmajer, tentokrát o uspokojování potřeb člověka. Velmi rozmanitých potřeb člověka, aneb šňupali jste někdy kuličky z chleba? ¤¤¤ Švankmajer poukazuje na to, že každý člověk má svůj vlastní svět a s ním i vše, co miluje, co jej uspokojuje. To ale většinou před světem skrýváme, děláme vše potají, aby nás někdo nepovažoval za podivíny. Je to strach projevit svoji přirozenou povahu a vše, co se k ní váže. Neuzavírejme se do sebe! ()
Galerie (8)
Zajímavosti (3)
-
Úvodní slovo mistra Švankmajera při premiéře filmu:
Dámy a pánové,
je stále ještě mnoho lidí, a to i z tzv. odborných kruhů, kteří si pletou umění s rákoskou. Jsou totiž přesvědčeni o tom, že umění má vychovávat, že skutečné umění má dělat člověka lepším. Proto řada tvůrců, aby splnila tento v podstatě domestikační požadavek na umění, pěchuje svoje filmy tím, čemu se v českých zemích familiérně říká člověčina. Mohu vás ujistit, že nic podobného v mém filmu nenajdete. Jestli má totiž umění vůbec nějaký smysl, pak ten, že má dělat člověka svobodnějším, že nás má osvobozovat právě od oněch domestikačních návyků, které nám již od dětství vtlouká civilizační výchova. Výchova, jak víme od Sigmunda Freuda, je nástrojem principu reality, zatímco umění je plodem principu slasti. A tyto dva principy se mají vůči sobě jako pes a kočka, jako voda a oheň, jako represe a svoboda. A o tom je právě film, který za chvíli uvidíte. Spiklenci slasti, kromě toho, že jsou prvním erotickým filmem, ve kterém se nesouloží, jsou především filmem o svobodě. O absolutní svobodě, tak jak jí rozuměl například božský markýz de Sade. Téma svobody, jediné téma, pro které ještě stojí za to vzít do ruky pero, štětec nebo kameru, je v tomto filmu podáno formou černé grotesky. Domnívám se, že černý a objektivní humor, mystifikace a cynismus fantazie jsou adekvátnější prostředky k vyjádření pokleslosti doby než již zmíněný, pokrytecký, zato v českých filmech oblíbený, zápach člověčiny.
(Předneseno v pražském kině U hradeb, říjen 1996). (charlosina)
- Za celý film herci nepovedia ani jedno slovo. (Jello Biafra)
- Poslední film pro herečku a hlasatelku Annu Wetlinskou. (M.B)
Reklama