Vražedné pochybnosti

totální existenciální úzkost, která se potírá, ale neléčí opakovanými gesty (od každodenních střetnutí s pošťačkou, přes objednávání pití v hospodách, nekončící rekonstrukci chaty, až po sice nutkavé, ale pravidelné útoky nožem). Všechno se odehrává jak podle autobusových jízdních řádů, po předem vytyčených trasách, kde jakékoli zpoždění nebo výchylka přináší jen dočasnou nic neřešící úlevu pro zmordovanou lidskou duši, která si sama sobě ordinuje stereotyp ve strachu před vlastní smrtelností a křehkostí - co jiného ji může vystužit než jistota objektivních důkazů v podobě přímého empirického svědectví (viděla jsem vraha, viděl jsem dalekohledem pošťačku, "rekonstrukce" vražd, což představuje další marný pokus o věčný návrat téhož ...). Macháček se vzpouzí tomuto doslovnému žaláři smyslů tím, že je impulsivně překvapuje a abstrahuje do svých děl, které nechce nakonec nikdo vidět, ani on sám. Budínová napíše účet celému svému životu do věty, kde ve třech prostých slovech shrne to, co bezprostředně viděla "spálil ty rukavice"). Racek ztrácí poslední kontakt se smyslovou realitou, když si rozbije brejle, kde má i naslouchátko ... náhle se stane jistým protikladem Macháčka, který chtěl otupit smysly řízenou "sebedestrukcí", kdežto Racek chtěl naopak otupit nesnesitelnou realitu tím, že ji nějak zabije a přitom sám umírá, což ovšem nepřináší vykoupení vůbec nikomu, natož pak zdeptanému Macháčkovi ... čisté existenciální utrpení zakryté mechanickým opakováním obrazů. (06.02.2011)

Já to říkám furt, že život je svině a nedá se před ním utéct… Sebevražda není řešení a přiznávat se k něčemu co… Macháček svou roli zvládl zdeptaného muže vcelku dobře, líbila se mi zvolená lokalita a atmosféra filmu. Je jasné, že dnešní generaci se moc líbit podobné filmy, které nemají pořádnou akci a vytuněné speciální efekty líbit nebudou, ale tenhle příběh je zajímavý hlavně z psychologického hlediska a vygradovaným závěrem. Ilja Racek i Slávka Budínová odvedli rovněž slušné výkony a nebylo od věci vidět i dnes už bohužel nebožku mladou Vávrovou. (17.11.2020)

Príbeh z čias, kedy sa v krčmách ešte nečapovala kofola, a ak si chcel niekto, podobne ako hlavná postava, dopriať krígeľ tohto fantastického nápoja, musel požiadať o naliatie dvoj trojdecových fľašiek do pollitráka. Popri tejto zaujímavosti ide o zaujímavú štúdiu muža, sklamaného životom, idúcim kamkoľvek, len aby to nejako zapichol. Zapichnú však malé dievča, a on využije šancu. Nepomôže ani fakt, že sa dostane na peknú horskú chatu "Na vyhlídce", ani raňajky pod holým nebom, ani ústretová chatárka. Má toho jednoducho dosť. Ostáva len zodpovedať otázku, či je vrahom, alebo nie. Nevýrazný vyšetrovateľ (Vinklář) a celkove vyšetrovacia línia zrážajú podarený film s minimalistickou experimentálnou Hapkovou hudbou do priemeru. (21.08.2021)

Velice slušná detektivka s výborným hereckým obsazením (Macháček, Racek a Budínová patří mezi mé nejoblíbenější herce, a to nejen díky hereckým výkonům, ale i tím, že mi tak nějak sami o sobě přijdou zajímaví) a dvojitou kofolou do půllitru. Škoda, že se nepodařilo déle udržet diváka v nejistotě ohledně toho, zda je hlavní podezřelý pachatel. A ještě větší škoda poněkud skřípajícího závěru. (26.09.2022)

Díky scenériím, hudbě a herectví hlavního trojúhelníku (Macháček – Karel Pešek, Budínová, Racek - Machovi) celkem koukatelné. Zajímavé je, že Macháčkův bratr (Milan Pešek) neoslovuje Vinkláře soudruhu, ale pane kapitáne. Vinklář si v úvodu zahraje na věštce a v Restauraci Na Vyhlídce pronese „Vy se tady jednou zabijete.“ Ale jinak tápe stejně jako scénárista – závěr působí (nechtěně) až směšně. Pobaví i myslivecká intermezza – „Číhaná na pošťačku“. (15.02.2011)