Poslední závod

Historických filmů u nás za poslední dobu vzniká poměrně dost a to i přesto, že většinou nejsou těmi největšími komerčními hity. Historické filmy jsou ovšem potřeba, protože dokáží odvyprávět významné příběhy historie, které by se neměli opomenout. Jako právě příběh Bohumila Hanče, Václava Vrbaty a Emericha Ratha. Zkušený scenárista a dokumentární režisér Tomáš Hodan se tohoto známého příběhu chopil a za cíl si kladl, aby šlo o věrné převyprávění osudů této trojice. Poslední závod ovšem především vypovídá o době, ve které se odehrává (období 20. století v letech 1913-1958) a o hrdinství či odvaze. Hodan navíc zvládl natočit intenzivní drama, které dokáže to nejzásadnější. Dokáže v divákovi něco probudit. Nejen pro Hodana, ale i producenty či představitele Hanče Kryštofa Hádka šlo o srdcovou záležitost a to je přesně v průběhu ze samotného filmu cítit. Kamera Jana Baseta Střítěžského pracuje s malebným kouzlem hor, které dokáže udržet i v momentech, kdy se na plátně objevuje mlha. Film se natáčel v autentických místech, přesně tam, kde se před 110 lety příběh odehrával. Krom autenticity to celé ještě více přidává na síle, protože v momentech, kdy představitelé závodníků v brutální zimě lyžují jim divák to závodění z plných sil a pevnou vůli naprosto věří. Celé to podtrhuje intenzitu, nepříjemnost a především napětí, které funguje výčetně i přes fakt, že člověk již dávno tuší, jak příběh Hanče, Vrbaty a Ratha bude eskalovat. U historických/alespoň částečně životopisných filmů se vždy může snadno vyskytnout obava spočívající v tom, zda daný film může onu délku utáhnout. Příběh Hanče je ovšem rozšířen o rodinné drama, které ještě více umocňuje emoce z toho, jak se Hančův příběh následně vyvíjí. Kryštof Hádek ani po letech nezklamává a do (dle svých slov) srdcové záležitosti dal herecky naprosto vše, kdy mu člověk věří přesně tu tragickou situaci, ve které se jeho postava nachází a to, jak se osud jeho postavy vyvíjí v jeho podání působí velmi přesvědčivě. Hádkův výkon tak ve finále jen zastiňuje všechny ostatní (i když to neznamená, že by film byl plný malých herců), stejně tak výrazný je snad jen Oldřich Kaiser jako starší verze Emericha Ratha. Právě pasáže z roku 1958 odhaluje Rathův tragický příběh a naznačuje, že se vlastně s dobou nic nemění. Mění se politické systémy, lidé u moci, ale některé věci se prostě nemění. Především nespravedlnost. Život samotného Emericha Ratha by nejspíš vystačil na samotný film, naroubování na známé ´´ starší verze jedné postavy vypraví o osudech svého mladšího já ´´ ovšem v tomto podání působí o poznání přesvědčivěji než ve srovnání s většinou současné konkurence. A člověk přitom snadno přimhouří oko nad tím, že by měl Marek Adamczyk zestárnout do podoby Oldřicha Kaisera. Poslední závod se v průběhu více a více stává filmem o vlastenectví, kdy se na něj dá uvalit i takový pohled, že ´´ snaha o přihřátí polívčičky ´´ a hrdost někdy není cesta správným směrem. Do pozadí toho, že Němci bojkotovali české závody film vlastně film moc dvakrát nešahá, jde mu především o tragický příběh Hanč, Vrbaty a Ratha. Hudba Jakuba Kudláče přitom dokáže přesně umocnit ty správné emoce, vizuál je skutečně pěkný a především Hodan dokáže skutečně pracovat s emocemi. Dost možná působivěji než většina lokální konkurence za poslední dobu. Celý film navíc skutečně působí dojmem, že není přikrášlen a vypovídá skutečný příběh bez příkras, které by někomu více voněli. Spíše než původně zamyšlený survivor snímek je tak Poslední závod spíše skutečně výpovědi o jedné (vlastně dvou) době/dobách a i o tom, že něco se ve skutečnosti opravdu nemění. A i díky tomuto ohledu si Poslední závod zaslouží diváckou pozornost. Poslední závod je povedená záležitost, která dokáže vypovídat o vývoji společnosti, dokáže odvyprávět fascinující i tragický příběh a především skutečně emocionálně rezonovat. Kdyby všechna historická dramata u nás dopadla zhruba takhle, svět by byl možná hned o poznání veselejší místo. Poslední závod totiž v průběhu dokáže i vyvolat pocit, že jde o film, který by se na takových zahraničních filmových festivalech rozhodně neztratil..... (23.03.2022) (méně) (více)

4/10 – Když jsem si jako malý představoval Hančův hrůzostrašný závod o život s nemilosrdnou sněhovou bouří, vypadal mnohokrát děsivěji a také byl dotažený až do konce. Zde má scénárista Hodan z nějakého důvodu strach jakýkoli rozpracovaný motiv / naznačený děj dovést do zdárného konce – nechci ho za to urážet, patrně totiž trpí tzv. schlussphobií – a tak po celých leckdy úmorných 102 minut jenom nesměle klouže po povrchu, místo aby zajel hluboko do prostaty, totiž podstaty. Výsledkem je pak vskutku vysilující podívaná na neustále se opakující koloběh: kamerou / scénářem je něco ZAJÍMAVÉHO naznačeno, načež se divák samozřejmě naivně nabaití, že se schyluje k něčemu vzrušujícímu. Jenomže pokaždé Hodan akorát přezíravě zmáčkne klapku a následuje buď příjemná rychlovka s dronem, anebo intenzivní tlachání s dědou Rathem 30 let poté. Následně, když už divák promrzá nudou do morku kostí a skoro zapomněl, že se jedná o velkofilm pojednávající o napínavém závodě, je opět konfrontován se situací na frontě, totiž na kluzišti. Bohužel se však vždy ocitá v čase o půl hodiny později, než z jakého vyskočil, a zjišťuje, že zatímco se věnoval své drahé polovičce během Rathových zcestných plků adresovaných na pro příběh zcela bezvýznamného majitele jakési hospody, rozehraná scénka už je dávno ta tam a místo toho je nezáživným způsobem seznámen s jejím výsledkem. Vidím to asi takhle: deadline se neúprosně blížil, a zatímco kluci filmaři prokrastinovali létáním s vypůjčeným dronem po horách, tenčil se čas i rozpočet. A koneckonců, jak chcete klouzání se v dřevěných lyžích natočit poutavě, aby to diváka bavilo sledovat déle než 5 minut? Tohle vůbec nemusíte Hodanovi vykládat. Sám si s tím lámal hlavu a přišel na pozoruhodné řešení, filuta jeden. Rozhodl se to nenatočit vůbec, naservíroval divákovi několik napínavých sestřihů a důmyslně to proložil střihy na kecajícího dědu a samozřejmě nezapomněl všechny okouzlit ukořistěným materiálem z dronu, aby ta investice nebyla úplně zbytečná. Výsledkem je hodně všelijaká směs, ale rozhodně ne film, který by důstojně reprezentoval tehdejší boj o život 2 českých lyžařů. Zvlášť uvážíme-li fakt, že druhý z nich ve snímku v podstatě ani nefiguruje a jen na konci si někdo všimne jeho nepřítomnosti – hele, vždyť von taky chybí! – a celá jeho maličkost je dodána retrospektivně. Během sledování jsem se nevýslovně nudil, snímek negradoval, k žádnému stupňování emocí / sázek nedošlo, jestli tam vůbec nějaké byly, citová pouta k postavám na bodu mrazu, scénář je strohými dialogy absolutně neprodal a herci také nebyli kdovíjak výrazní. Herecký výkon pana hostinského z o 30 let poté, je asi odpovídající tomu, co byste tak očekávali od člověka, co si smočil fráček v Ordinaci v Růžovce. Celá linka s dědou Rathem je zbytečná a koncept vyprávění zážitků z mladých let je totální klišé, navíc v podání Hodana velmi útrapné. Prvních 45 minut se nic neděje a vzhledem k tomu, že o jakémkoli promyšleném tempu nemůže být řeč, jedná se o velice bolestně strávený čas. Verdikt: „Ideální film pro děti na dobrou noc, garantuji vám, že po tomhle materiálu budou spát jako zabitý.“ (29.03.2023) (méně) (více)