Adelheid

Vyhořelý voják Viktor přijíždí po válce zpět do své země, kde však nenachází nic jiného, než prázdnotu. Drobnou jiskru naděje pro navození pocitu domova v něm však paradoxně vykřesala jeho německá služka, tehdejší dcera největšího nácka v kraji. I když si k sobě postupně nacházejí cestu, není nic tak černobílé a tento jejich vztah je snad již od počátku odsouzen k záhubě. Vláčilovi se podařilo mistrovsky navodit atmosféru za pomoci hudby a skvělých hereckých výkonů (Čepek a Černá vytvořili neskutečně uvěřitelnou dvojici postav), vše s minimem dialogů - hybateli děje jsou totiž emoce.. (31.05.2011)

Perfektní film o osudech dvou lidí, jenž je válka připravila o jejich duševní život. Fungují jen ve fyzické rovině jako loutky, zbavené lidství, neschopné partnerského, harmonického sblížení. Dokonáno jest, nápis pod křížem, jenž je klíčové vodítko provázejicí celý film, symbolicky spojené s přechodem minového pole na začátku a konci filmu. Obrazně se nacházejicí i ve snaze sblížení Chotovickýho s Adelheid. Vláčilova kvalitní režie s kamerou Františka Uldricha, Bachovým Motetem 'Jesu, meine Freude' i hudebním doprovodem Zdeňka Lišky vytváří u snímku velmi specifickou atmosféru. Petr Čepek skutečně patří mezi výborné herce ještě z dob, kdy herectví bylo na vysoké úrovni a tady znovu exceluje společně s charismatickou sekundantkou Emmou Černou. (14.11.2009)

Téměř na každém Vláčilově snímku je jasně patrné jak si s daným tématem umí skvěle pohrát. Snaží se mu dodat nějakou originalitu, scénu, na kterou bude divák dlouhou dobu vzpomínat, ale ten hlavní důvod, díky kterému vyhledávám jeho filmy, je jeho výjimečná schopnost zabalit své dílo do fantastického vizuálního hávu, což má zásadní podíl na kvalitě zážitku. Adelheid je tentýž případ. I zde je režisérův charakteristický rukopis. Nádherná práce s kamerou a obrazem, silná chemie mezi hlavními postavami a romantika(?) činí Adelheid jedinečným dílem, na které můžeme my Češi být po právu hrdí. 80% (04.02.2012)

Solídna dráma od majstra Vláčila . Trošku vláčne tempo (nie, nerobím si srandu z režisérovho mena), ale od druhej tretiny je film presne podľa mojich predstáv. Film o láske, pre ktorú nebol vhodný čas ani miesto, nemá s romantikou nič spoločné. P. Čepek i E. Černá predvádzajú výborné výkony a to , že si nerozumejú a každý rozpráva tak, ako mu zobák narástol, filmu iba pomáha. Tempo filmu je pomalé, rovnako ako pomaly a komplikovane si k sebe hľadajú cestu hlavní hrdinovia. Aj preto považujem ich vzájomný rozhovor s prekladateľkou i scénu pošmyknutia na kaluži krvi za to najlepšie. 80%. (03.02.2012)

Možná právě tento Vláčilův film může být tím, který předchází filmům, které se dnes točí od Maďarska přes Rusko, po Írán (pitomá věta: možná / může), a které pustošivé povodně znázorňují kapkou vody (zde viz krvavé či ohnivé spektrum na vodě vytékající z kohoutku). Přesto je možno i tento český (bezesporu) komorní film vidět (otázkou je, zda oprávněně i v širších souvislostech – viz IMDb): "The expulsion of up to 3 Million people was accompanied by terrible massacres of civilians, whose perpetrators have been covered by the state afterwards through general amnesties". I když tohle zřejmě napsal Čech, tenhle problém Vláčil rozhodně neřeší ani nepopisuje. Körnerovou, potažmo Vláčilovou "bolavou patou" byla otázka, zda a za jakých okolností se srdce ztvrdlé (Dylan pěkně: heart as hart as leather - když už jsme u té angličtiny) nikoli zhrzenou láskou, nýbrž morálkou nadřazenosti (Hitler ani Trump s tím nemají co dělat), může (ob)měkčit a jaké důsledky to může (možná i musí) mít. To se jim podařilo a schéma (ve smyslu "zjednodušené znázornění struktury nějaké společenské nebo přírodní entity"), které si k tomu vybrali, je naprosto adekvátní. (01.12.2016)