Srpnová neděle

Filmová adaptace Hrubínovy divadelní hry, jejíž scénář napsal sám František Hrubín. Zabývá se opět pro něj tak typickým konfliktem generačním, propastí, která zeje mezi mladou nastupující generací a generací lidí zralých, zkušených, ale zatížených vahou a tíhou doby. Jde o jakýsi významový zlom reprezentující začátek tání komunistického režimu po roce 1956, tedy po smrti Stalina i Gottwalda. Jenže film Otakara Vávry je stále poznamenán dobovým schematismem (např. postava redaktora a básníka v podání Karla Högera meditující o letadlu s vodíkovou pumou...), povahy lidí jsou místy ploché, vztahy mezi nimi zjednodušené a paušalizované (,,A řezat!") a v podstatě na nic směrodatného nepoukazuje... (28.09.2007)

Vávra se tedy jako režisér moc nepředvedl - opřel se o atmosferickou kameru a o výkony talentovaných herců a co se týče filmové řeči, zůstal věrný zcela klasickému narativu a stylu, který ve spojení se zachovalým divadelním projevem působí dost těžkopádně a dost škodí lyrické předloze. Nepodařilo se sem převést její lehkost a navíc je všechno bráno až moc vážně, banální děje měly smysl, když na ně bylo nazíráno s nadhledem, ale zde skutečně dávají najevo zbytečnost této adaptace, které rok 1960 už nesluší. I její stylizace se drží o nějakých deset let zpátky a je bez rozmyslu narušována moderními výdobytky, které se vrkádají i do promluv postav. Hrubín si musel na zachycení ducha svých předloh ještě pár let počkat. Přesto však tento snímek má své klady - generační střety mají občas něco do sebe, Fabianová hraje dostatečně zajímavou postavu, která si zachovává svou hloubku, Šejbalová se Záhorským dobře působí jako odlehčující element, Höger neměl moc přílležitostí přerůst prvoplánově negativní postavu člověka zbytečného pro nový řád. Ve snímku jako by se zastavil čas, postavy skutečně i svým projevem nepoukazují dostatečně na současnost, jako bych těch deset let trvání nového řádu nemělo na změny žádný účinek, mladá generace zůstává mladou generací a nelze na ní vztahovat jeho výdobytky, jak bylo v době vzniku vnímáno. Forman to za pár let vyjádří skutečnou situaci naplno a bez slitování. (29.12.2009)

Plochý louh Hrubínova převratného dramatického textu. Vávra z něj nedokázal vytěžit víc než harmonickou výtvarnou složku Josefa Svobody, silné herecké výkony a idylickou atmosféru Jižních Čech. Drama uvnitř postav a zejména mnohovrstevnatou postavu Moráka však film jaksi po špičkách obchází poněkud homolkovskou kritikou maloměšťáctví. Celkově vzato se tu vytrácí ona monologická nesourodost komunikace i deziluzivní pohled na mezilidské vztahy, který příkře kontrastuje s přírodní harmonií. Zatímco Hrubín v divadelní verzi dokázal jít hluboko do rozporné povahy člověka jako bytosti intimní / veřejné a vytvořil jedinečný jazyk na pomezí lyriky a dramatu, filmová předělávka sklouzává v duchu dobového schematismu k optimistickým ideovým frázím... (14.04.2010)

Globální charakteristiky tohoto filmu české (československé) karikatury chruščovovského tání jsou určitě přesné. Sám nevím, co bych k nim dodal. Zcela jinak ovšem film vyzní, položíme-li jeho raison d´étre do dobových souvislostí. Odezněl šestapadesátý rok, na Letné se stále tyčila "fronta na chleba", jak se říkalo také Stalinovu pomníku a republika se stále nevymanila z novotnovské gigantománie plynoucí z dozvuků bruselského úspěchu a vrcholící novou zglajchšaltovanou ústavou (měla platit až do r. 1992, tj. nejdéle ze všech našich dosavadních ústav) a novým názvem hlásajícím údajné dovršení výstavby socialismu (ČSSR). Kritická vlna tu nesporně byla, ale limitována mírou iluzí o skvělé budoucnosti společnosti, na niž ještě nedolehla tíha gigantomanské třetí pětiletky ani přípravy třetího sjezdu spisovatelů. Tu přechodnost, tu pofidérní jistotu naprostých nejistot film celým svým založením, poetikou, domyslitelným působením cenzury, vlastně zrcadlí přesně. Ano, taková ta doba prvních let relativní stability novotnovského režimu byla. Pestrost šedi, kterou vyzařovala, nelhala. Nelže o ní ani tento pokrouceně pravdivý, rozporuplný Vávrův a Hrubínův film. (28.01.2008)

Přestože Vávra zaoblil všechny hrany Hrubínovy předlohy, vrhající lidské city „na veřejnou cestu“, kde s nimi slunce vykoná své, zestetizoval svět prorezlý nenaplněním a přeplněním, z něhož každého vidoucího mrazí, a tím vše charakteristické vlastně ztlumil, vytvořil pozoruhodný film, který připomíná úpalem rozpálenou četbu dramatu v omamných jihočeských exteriérech. Z Hrubínova ostrého profilu zbylo jen málo, ale přesto nikdy neodolám a pátrám po tom, jak do sebe prorůstá idealizace a kritika, okouzleně sleduji, jak si hrají světlo a tma s krajinou, a nechám se uhranout Fabianovou, Högerem, Munzarem, Záhorským a dalšími… (24.12.2010)