Dědička

Celou dobu se člověk dívá na zdánlivě tuctový příběh, který ovšem od podobných limonádových melodramat odlišují hlavně krásně napsané a zahrané postavy (všechny!)... A potom přijde ten konec, silný a odvážný a spravedlivý, a je zkrátka jasné, že Dědička je stoprocentní klenot. Nejednomu divákovi navíc určitě nasadí brouka do hlavy, protože se bude sám sebe ptát, jestli to celé nemohlo dopadnout jinak a jestli by se on zachoval stejně, nebo ne. A to mám rád. (01.07.2017)

Příběh "Dědičky" se na první pohled může jevit jako obyčejná "červená knihovna". Jeho hlavní hrdinka je ale poměrně netypická. Jde o mladou,ale obyčejnou, stydlivou, nijak hezkou ani chytrou ženu, která podle jejího otce může přilákat nápadníky jen svým dědictvím. Příběh se odehrává v napovrch uhlazeném světě salonů 19.stol, kde ale slova bolí více než rány pěstí. Konec filmu je oproti předloze (knize, protože film vznikl na základě divadelní hry takže jde o tzv. adaptaci na druhou:-) pozměněn a činí z Catherine mnohem krutější postavu. (05.10.2010)

(1001) Možná se mi to jen zdá, protože poslední tři dny omdlévám při každém pokusu o vstání z lože, ale tohle je velmi dospělá a emancipovaná látka! Nejen na dobu svého vzniku, řekla bych. Olivia i Montgomery i představitel pana otce jsou ve svých rolích velmi přirození a přesvědčiví a to zejména v té mimoslovní části svého projevu. Chůze do schodů od dívky, která doufala, že bude od jejich tíhy již navždy osvobozena, je velmi srdcervoucí. Docela zajímavě mi přijde, že tento film je ve svém vyznění mnohem více nadčasový než Wylerův předchozí ("současný") film Nejlepší léta našeho života. V Nejlepších letech se totiž zaobíral vnějším zásahem do běhu lidského života, který představuje válka, což je pro mě téma nepochopitelné a nepostihnutelné a nemůžu o něm příliš rozumovat. V Dědičce se jedná o velmi univerzální střety sobeckých částí lidské povahy a zejména potom o rozporuplný (týrající i ochranitelský) vztah otce ke svojí dceři srovnávané s nedostižnou modlou v podobě dávno mrtvé matky. Řekla bych, že jde skoro o učebnicový příklad toho, co se v Ženách, které běhaly s vlky, popisuje jako souboj ženy s vnitřním dravcem ("Modrovousem"). Dívka na prahu dospělosti si musí uvědomit sílu všech mocností kolem sebe (a v sobě) a složitě a bolestivě pochopit, které z nich jí chtějí ublížit a jak je musí zpracovat, aby sama mohla růst a žít. Ale jedů, které do svých dětí pouštějí rodiče, se zbavuje nejhůře. -"Yes, I can be very cruel. I have been taught by masters." ♥ (14.05.2015)

Ja som vedel, že William Wyler nemôže byť podpísaný pod niečím tak povrchným a jednoduchým ako je naznačené v obsahu k tomuto snímku. Tušil šom, že bude za tým viac a nemýlil som sa. Film by sa dal nazvať aj anatómiou ľudskej slabosti a chamtivosti, ktoré sa najskôr rysujú pomaly a nenápadne, akoby si ich ani divák v tak sympatických postavách nechcel pripustiť, avšak ktoré postupom času o to viac neúprosnejšie vystupujú do popredia, aby sa nakoniec ukázali v celej svojej kráse. Tiež o tom, ako bolestivé je niekedy dospievanie. Ten záver ma dostal, jediné správne rozhodnutie. K tomu treba ešte prirátať výbornú výpravu a pekné kostýmy. Nádhera. 85/100 (04.05.2016)

Nemám príliš v láske, keď časť jasnozrivých užívateľov ČSFD hrdo píše do komentárov, ako bolo vo filme všetko predvídateľné a už po úvodných titulkoch vedeli, ako to dopadne. Napriek tomu som si spočiatku pripadal presne ako oni. Film mal priamu líniu, spočiatku ma aj nudil a mal som dojem, že ma už nič na ňom nedokáže prekvapiť. Ale majster Wyler sa nezaprel. V druhej polovici sa postavy príbehu začali meniť a vyvíjať zaujímavým smerom až do výrazného finále. Dokonca aj Olivia de Havilland, ktorá v prvej polovici pôsobila, ako herecký nedouk v druhej ukázala, že Oskara nedostala zadarmo. Starý, zaujímavý film, ktorý sa oplatilo vidieť. (10.07.2013)