JitkaCardova

Výjimečně tu ve mně pracuje osobní nostalgie. Pro mě se v premiéře zdigitalizované verze skrývá po řadě let oživený a hlavně konečně - v což jsem už ani nemohla doufat - do finiše "dotažený" zážitek z jednoho neveřejného silvestrovského pouštění videokazety v Divadle Na tahu, na které mě s sebou kdysi Ivan jako můj blízký kamarád, s nímž jsem se bez ustání přela o smysl lidského konání, přivedl, a odkud jsme se bohužel museli ještě před koncem přesunout jinam, aniž bychom už pak vzdor slibům měli možnost se někdy dodívat. --- Co mě na hře nejvíc fascinovalo tehdy a fascinuje i nyní, je plasticita a přilnavost té prastaré únikové strategie, jejíž banální mechanismus sžíravě rozkrývá - a totiž specificky to, že ačkoli v ní Václav přiznaně pitval svůj osobní problém intelektuála chvilkově podléhajícího ješitné představě, že může hrát šachy s politickou mocí, tak tahle faustovská role naprosto trefně vykroužila i podstatu Ivanova celoživotního sebeklamu spočívajícím v unikání se ke svůdné teoretické vědě a mudrování - kde se mu zdálo, že prostě stačí, aby ze všeho, jakkoli nezodpovědně vůči hlubšímu smyslu a konzistenci lidského morálního usilování, čtverácky lehkovážně vždy vytěžil hlavně něco "zajímavého". --- Rozkládající Ivan tu vyzařuje sám sebe jako živý - jako by to Václav psal bratrovi na tělo, i když to tak vůbec nebylo a z povahy těch dvou ani být nemohlo. *** A navíc, v nenápadné roli varující strážkyně a téměř dozorkyně se tu v postavě bytné Houbové prorocky objevuje Ivanova budoucí paní a pragmatická strážkyně, Dáša Ilkovičová-Havlová. *** S O.Lí v Pilotů, 15. 5. 2024.) *~

Ááá! *** Nemá ani smysl soutěžit tu s ostatními o lepší popis a soupis všeho, co je v tomhle beze zbytku svérázném díle svěží, novátorské, krutě a chytře vtipné a jaké všechny žánry a učební a herní postupy to propracovaně reflektuje, parafrázuje a důvtipně protíná, ani jak kaskádovitě se tu nalíčené pasti triků, vtipů, akcí a reakcí rozevírají vždy o jeden další svébytně logický úskok dál, takže vás to udrží ve střehu, rozjařené a nadšené. *** Ale asi má smysl podotknout, že to zároveň není bezhlavě kratochvilná, vyprázdněná legrácka. Ta na pozadí soustavně zdůrazňovaná reflexe rozdílu mezi herním avatarem a živou lidskou postavou (nota bene nepříliš bystrým mileniálem, sebestředným jelimánkem, jehož progres by nebyl nijak rychlý či bezbolestný ani v normálním světě, natož ve světě kruté logiky herního učení se, opakování a variování), stejně jako reflexe střetu mezi jedincem a organizovanou masou, je nejen třeskutě vtipná, ale zároveň i sžíravě poučná a smrtelně vážná - a přesto dílo ani na chviličku nevypadne z roviny zábavné grotesknosti (a taky mu ani na jediný moment nedojde dech). *** Smích, který zněl v ustavičných salvách kinem a nahlas tryskal i z mého hrdla, měl každopádně širokou škálu zabarvení, vyvěral z různých hloubek a počítal s porozuměním na základě celkem pestrých zkušeností, a to je velká poklona.*** (Bio Oko, 4. 5. 2024.) *~

Vroucí kotel budovatelství - ve své době mizerný paskvil, co do účelu, obsahu a ideje, ale přece jen s citem pro kompozici, kameru a autentično, s odstupem času však dílko nově nabylo přidané dokumentační hodnoty zcela jiného než zamýšleného charakteru. *** (V Libějovicích, 2. 5. 2024) *~