Žižkovská romance

♫ "Vstávej má milá, otevři oči a najdeš mě vedle sebe. Vstávej má milá, noc končí, na modro natřeli nebe. Zametají špínu, tmu i těžký sen. Sbohem smutku, slunce dobrý den. " Vedle nezaměnitelného prostředí starého Žižkova je to právě tahle krásná do swingu laděná píseň Jiřího Sternwalda, co dává tomuto filmu velmi působivou atmosféru. Z hereckých výkonů mě musím říct nejvíc zaujala mladičká Jana Brejchová v roli roztomilého pubertálního diblíka. Skoro bych řekl, že svými hereckými kreacemi překovala poněkud prkennou Renatu Olárovou v hlavní roli Heleny. Jinak v tom celém příběhu mě zaujalo ono dilema, kterému je vystavena Helena, pokud jde o výběr mezi svým synem a její novou láskou Mirkem. Zajímavý nápad s koncem alias "začátkem" filmu. (16.11.2023)

Neorealismus po česku. Tohle mi v průběhu sledování neustále vyvstávalo v mysli - at už to bylo stylizací záběrů výtečné Čuříkovy kamery, nakažlivým ústředním hudebním motivem nebo bohatým panoptikem postaviček v určitém omezeném prostoru. Je škoda, že je Žižkovská romance tak neznámá a podhodnocená, být zemí původu Itálie nebo Francie a v kolonce režiséra třeba Fellini nebo Clément, hodnocení by se pohybovalo vysoko nad 75%. A vůbec, staré české filmy, které v televizi neopakují pětkrát do roka, je u nás zvykem podceňovat. Hodně dělají také výborní herci ve vedlejších rolích, Cupák, Kreuzmann, Lohniský, Brejchová. A poslední záběr s alejí, kouřící továrnou a třemi malými postavami v dálce - jako od Antonioniho. (28.08.2011)

Představitelka hlavní postavy se sice chová často jako z jiné planety ,ale přesto mám ten film rád a to i s povedenou ústřední melodií-písničkou,ta má možná velký podíl na atmosféře té doby.Těžko říct zda R.Olárová umí hrát,nebo byl záměr režiséra, aby byla taková "mimoňovská" v ničem jiném jsem ji neviděl. Velké plus je neformálnost jednání postav, v době socformalismu nevídaná. Píseň z filmu  se jmenuje Sbohem smutku, žije vlastním životem a stává se ve své době velmi populární. Zpívá Jiří Vala, hudbu složil Jiří Sternwald a text Pavel Kohout. Dům kde bydlí Helena je Hořanská 3, Praha-Žižkov je to zajímavý dvojblok z vnitřním traktem který mate tím že zvenku vypadá o dost jinak než zevnitř... https://mapy.cz/s/3x8eb 2019.... (09.12.2009)

Půl století poté, co váš i můj dědeček byli takoví mladí sekáči jako Jiří Vala zde, má Žižkovská Romance hodnotu spočívající ve vyobrazení propracované mozaiky života obyčejných lidí v už tehdy specifické části Prahy, a poskytnutí možnosti obdivovat herecký talent ledva zletilé Jany Brejchové - která tu má ovšem jen vedlejší roli. Společenská kontroverze stigmatu matky samoživitelky a s jejím tehdejším postavením spojenými téměř hysterickými záchvaty všech zúčastněných, když přišlo na nějaké ty vztahy, je v dnešní době nepochopitelná, a musíte si neustále připomínat, že tehdy byla doba zcela jiná, a prostě to tak bylo, i když je to tak (relativně) nedávno. Když člověk uváží, jaké filmy vznikaly v době, kdy už se soudruzi vypořádali s tím zavšiveným třídním nepřítelem, a socialismus v naší zemi už už vítězil (viz "slavná" Ústava z roku 1960), nezbývá než zatleskat Zdeňku Brynychovi, že vykřesal takovéhle nezpolitizované dílo. Ano, samozřejmě, je tu úlitba ve formě celozávodní rady a blablabla, ale hlavní hrdinka nevykřikuje nic o výdobytcích socialismu a emancipaci žen (která je podle ideologů "mírového socialistického tábora" vynálezem VŘSR;)) a jen se snaží být lidsky šťastná. Ponechme stranou, že paní Olárová představovala vizuální prototyp ženy té doby, a že mi přišla značně neatraktivní, svoji roli "splnila" velmi dobře. Běžnému divákovi bych Žižkovskou Romanci nedoporučil, na to je dnes už příliš archaická. Pokud ale máte zájem o nedávnou historii nebo jste nějak zaujati pro filmovou vědu a teorii (nezoufejte, prý se to už dá léčit), pak je to kus pro vás. Já dávám 70%, protože těch sto minut bylo přece jen poněkud mnoho. (12.09.2011)

Brynychův žižkovský debut mne zaujal stejně jako již dříve jeho druhý film Pět z milionu svou citlivou charakteristikou postav a jejich věrnou psychologizací (podloženou výbornými hereckými výkony) a působivým vykreslením velkoměstského světa (i přes výraznou idealizaci, tlumící syrovost „předobrazu“, jež připomíná nostalgické pohledy zpět, při kterých se ztrácí celek a zbývá nezapomenutelný, až mytický detail). Milostné drama dvou zdánlivých mimojdoucích (úspěšný, bohorovně sebejistý, k nebi, nad hlavy kolemjdoucích hledící mladík a zamlklá dívka, svobodná matka, vlastně životní outsider s budoucností vtělenou do růstu svého dítěte) je pečlivě vystavěno a skvěle zakomponováno do žižkovského světa, rozpohybovaného výstižně naskicovanými postavičkami a postavami. Opět: za každou z nich se rozrůstá do nepostihnutelných rozměrů jejich minulost, cosi jako osud, slitý z uskutečněného a vysněného. Z této perspektivy se právě Pět z milionu jeví jako vícehlasý epilog k Žižkovské romanci, individualizovanému, „monografickému“ filmu. A jako doslov k ní pak vyznívá pozdní Brynychův Poločas štěstí, trpké rozloučení se s vlastním životem vtěleným do žižkovského teritoria. (12.10.2010)