Každá minúta života
Every Single Minute
Obsahy(1)
Mladý pár Lenka a Michal se věnují výchově svého čtyřletého syna s nejvyšším možným nasazením. Miško má už od narození naplánovanou každou minutu svého života tak, aby se z něj jednoho dne stal úspěšný vrcholový sportovec a po všech stránkách „kvalitní člověk". Tomuto cíli je podřízeno vše. Rodiče odsunují své potřeby na vedlejší kolej, věnují synovi maximum času a malý Miško předčí svými výkony většinu vrstevníků. Na první dětská kamarádství však nemá zatím Miško čas. V jeho životě trénink střídá hru, hra střídá cvičení a cvičení střídá trénink v pravidelném rytmu. Živými situacemi z rodinného života otevírá režisérka Erika Hníková řadu otázek ohledně výchovy dětí a rodičovských výzev v dnešní době. Děláme pro své děti dost? Nebo toho děláme až moc? (Aerofilms)
(více)Videa (1)
Recenze (75)
Oceňujem snahu priniesť zaujímavú tému, ktorá otvorí diskusiu o výchove hoc aj kontroverzným spôsobom, keďže to debatu a pozornosť vzhľadom na to, akí ľudia sme rozvíri ešte viac. Nezasahovanie neviem či bolo celkom dobré, ale prináša nám neskreslený pohľad na danú metódu. Osobne oceňujem, že sa dieťa snažili naučiť zručnostiam a jazykom, ďalšia vec je, že ho hnali k výkonom, porovnávaniu sa, vyberali viac športové a menej iné intelektuálne činnosti a odopierali väčšiu socializáciu nielen sebe, ale najmä dieťaťu a tým pádom ho ochudobňovali o iné podnety a emócie, dokonca aj o nudu a nehodnotenie, ktoré sú základ pre vnútornú motiváciu. Ich výchovu až tak pozitívne nevnímam. Čas ukáže, ako emočne silný bude chlapec, ale aj ako bude empatický, lebo nie vždy mu vraveli pravdu, napríklad scénka s človekom bez domova a dôvod, prečo skončil ako skončil. Čo by na to povedali mnohí profesori alebo predtým bohatí ľudia, ktorí skončili na ulici. Prosím, nebrať dokument ako návod, ale ako inšpiráciu, že sa dieťaťu treba venovať od mala a dávať mu lásku a pozornosť, keďže vtedy sa učí najlepšie a najrýchlejšie, no pozor na limity rôznych typov výchov. ()
Kalokagathia je pojem, který vyjadřuje přesvědčení, že krásné a dobré, krása a ctnost patří k sobě a mají mnoho společného. Co není zároveň dobré, nemůže být krásné a naopak. Aplikován na člověka vyjadřuje ideál harmonického souladu a vyváženosti tělesné i duševní krásy a dobroty, ctnosti a statečnosti. ()
Podle mě je těžké tento dokument hodnotit. Dokazují to i doposud zveřejněné recenze. Lidé totiž vesměs nehodnotí film, ale Kamevédu a polemizují o ní. Asi bych měl na tom to místě upozornit na to, že slovo „Kamevéda“ jsem slyšel poprvé v životě právě v tomto filmu. Nic mi neříkalo ani jméno JUDr. Pavel Zacha – její zakladatel. A nic jsem nevěděl ani o jeho úspěšném synovi, kterého podle zásad Kamevédy vychoval. Já na filmu ani na Kamevédě nevidím nic rozporuplného. Z filmu jsem neměl pocit, že by manželé Michal a Lenka Hanuliakovi svého syna Mišku k něčemu nutili, nebo že by jejich syn dokonce nějak strádal. Ba právě naopak. Vhodně ho motivovali. Seznamovali ho nejen s nejrůznějšími sporty – gymnastikou, plaváním, lyžováním, tenisem, hokejem a cyklistikou, ale i třeba s hrou na klavír a zpěvem. Miško si později jistě sám vybere, který sport bude jednou preferovat. Máma se snažila na něj mluvit německy. Bohužel však jen „školskou“ němčinou s četnými chybami. Uši mi mohla utrhnout třeba věta : „… und kannst du ein Wort auf Q [kvé]?“ Snad hned v první hodině němčiny se totiž vyučuje, že se samotné písmeno Q nevyslovuje jako „kvé“ ale jako „ku“. Když matka startuje na pláži Miškův závod, používá německé překlady českých slov (připravit se, pozor, start = Vorbereitung, Achtung, Start) a ne obvyklou německou výzvu (auf die Plätze, fertig, los). Práce kamery byla podle mého názoru dost neobvyklá a místy na mě působila až rušivě. Vadilo mi i občasné téměř neslyšné šeptání rodičů. Jako jedinou negativní věc ve výchově malého Mišky spatřuji kladení důrazu na to, aby být stále nejlepší, být první. Myslím si, že až by někdy Miško první nebyl, a to se mu opravdu může stát, nemusel by se umět s takovou situací vyrovnat. ()
Nejzajímavější mi přijde, jak moc je z reakcí patrné, že si diváci přejí, aby Míšovi rodiče nějak viditelně selhali a aby se během filmu ukázalo, že tenhle výchovný přístup je nefunkční a škodlivý. Když teda na konci Míša s přehledem vyhraje závod, má z toho upřímnou radost a těší se na autodráhu, co dostane za odměnu, není divu, že se najednou mluví o tom, že z filmu nic nevyplývá. Nejsem dětský psycholog a dokument není kompletní realita, takže nemám v plánu soudit Míšovi rodiče. Jen vím, že jsem neviděl nic, co by Míšu podle mé intuice nějak poškozovalo (opravdový konflikt bych očekával až s nástupem puberty, i když není důvod si myslet, že to rodina nezvládne). Zajímavější mi přijde pátrat na základě poházených střípků po motivacích rodičů a mrzí mě, že se tomu dokument nevěnuje víc. Neříkám, že to nemusí dopadnout špatně, ale on každý rodičovský přístup dítě na něco připraví pozitivně a někde jinde ho poškodí, takže to, že u tohohle přístupu jsou rizika, mi samo o sobě k tak silné potřebě odsudku nestačí. Nikdo po nikom nechce, aby se svému dítěti takhle odevzdal - ale myslím, že zároveň má každý právo to udělat, pokud na tento přístup dítě reaguje pozitivně. Musím říct, že z "otevíračů diskuzí" mi tahle observace přijde velmi funkční, byť bych uvítal víc prostoru pro motivace rodičů. Přijde mi, že režisérka se moc soustředí na samotnou výchovu, kterou ale můžeme posoudit až při znalosti kontextu této rodiny a těchto konkrétních lidí, což však jednoznačně chybí. 3 a 1/2 ()
Terezii díky za povinnou školní docházku, ovšem být ve třídě jen se čtyřmi prominentními dětmi, dvakrát obzory jedináčkovi alias skleníkové květině, moc nerozšíří. Ale co, Jágr taky žije s mámou, našel si své štěstí, že jo, jenomže on si vybral sám. Kromě vydařeného dokumentu jsem si poslechla několik rozhovorů s paní režisérkou, taky s otcem, abych znala jejich názor. Předně, dokument chválím, fakt že psycho téma do pranice a ačkoli se na můj názor může každý vybodnout, protože vlastně žádný relevantní nemám a žádné superžampióny doma nepěstujeme, dovolím si ho. Až čas ukáže, co vyrobili, stejně jako u ostatních dětí. Recept na úspěch neexistuje. Hodně proměnných. Mám jen zkušenosti a otázky. Jsou děti a děti a rodiče a rodiče. Ve všech kombinacích je výsledek napínavý, úspěch není zaručen nikdy, asijskou výchovu neřeším. Bezemoční, kontrolované stroje nám sice můžou imponovat, no málokdo by, s naší mentalitou, takového robotka doma chtěl. Chlapeček bude asi vzácně milé dítě, které navzdory vyřazení z dětského kolektivu a drezúře nastolené rodiči, kteří sami nedocházejí do zaměstnání a rozhodli se ze svého potomka učinit projekt, přičemž absence jakéhokoli citu mezi nimi samotnými či náklonnosti k sobě, je prvním, co z plátna bije do očí, zkrátka dítě si i přes překážky údajně dokáže k jiným dětem najít cestu, což je skutečně obdivuhodné. Argument, že když má „třeba“ celých šedesát minut pro sebe, on jde, vezme si zase tu hokejku a hraje si takto, znamená jediné: to dítě není kreativní, pouze nic jiného nezná. Pokud se podíváme na děcko z Pandžábu, taky je šťastné v mizérii, která je v jeho světě normou. Že se Miškovi daří a sport ho baví, je fajn, no řekla bych, že by se mu dařilo i s volnějším režimem, některé děti jsou prostě šikovné. Jenomže to by si pak rodiče museli najít jinou zábavu, kopali by se nudou do zadku a zrovna v tom je zakopaný pes této uhozené rodiny. Kolovrátkové kecy, že pro něho chtějí to nejlepší a nic víc, si můžou nechat na koledu. Těším se, až budou mladému hledat nevěstu. To bude teprve estráda, k tomu by měla nastoupit paní režisérka v budoucnu. Matka na dítě mluví celý život zásadně německy-samo o sobě hrozivé, malý má nalajnované vše, hrátky s jinými dětmi jsou pokládány za festival projebaného času. Nulový prostor pro vývoj samostatného kritického myšlení, pro zkušenosti, jen vyhrávat, aby si mohl v obchodě koupit, co chce, za prachy z činnosti, která ho bude výhradně bavit, jak pravil opakovaně otec v debatě u Lucie Výborné. Pochybuji, že tohle dítě ví, co obchod je. Otázku, co bude, až to malý přestane chtít snášet, chlap ani nepochopil. Proč? No protože to nepřipadá v úvahu. Malého mi líto není, on je zatím šťastný ve světě, který je omezen víc, než svět dítěte s „menšími“ možnostmi, ale jednoho dne možná vezme za kliku, rozhlídne se ze dveří a z této nejapné Truman show svých rodičů definitivně vystoupí. O něj se nebojím, ten bude tak zocelený a poznamenaný drilem, že to nějak dá. Ve které pakárně ale skončí staří, kteří přijdou o svoji hračičku, by mě zajímalo víc. Nebo bude scénář jiný, vyrobí monstrum, které má nabulíkováno, že je předurčeno pouze k výhrám, že svět se skládá pouze ze zážitků, které bude mít stejné nároky na svoji ženu/muže, na své děti, okolí a takový scénář by mohl být taky solidním hororem. No ale kdo jsem já, že jo? Máma dvou dětí, které taháme po horách, nakazili jsme je čuměním do bystřin, či na štíty velehor, časem plýtváme na smích u pohádkových knížek, na vyrábění loutek do loutkového divadla, které si pak střídavě hrajeme, válíme se o víkendech ve voňavých peřinách, umíme se procházet, obdivovat květiny, města, lesy, hudbu, tanec, historii, těší nás společně vařit, učit se, mít kamarády, nejen fandit sportovcům, ale taky sportovat, hrát si, utěšovat se při smutku a lítosti z prohry, která k životu přirozeně patří, naše děti vídají rodiče v láskyplném objetí i v nepodstatných drobných hádkách, učí se, že když nejde o život, jde o hovno, že pochybovat a chybovat je lidské, že úspěch něco stojí a že i neúspěch k životu patří. Že dobrý pocit a štěstí si za prachy nekoupíš, na to ale „obětavý“ tatínek snů z dokumentu, ještě nepřišel. Argument, že to dítě je u výhry opravdu šťastné, tož tak to je šleha, jak hovado. Vážně? Fakt? No neke! 😆🤦♀️ () (méně) (více)
Galerie (12)
Photo © Aerofilms
Zajímavosti (6)
- Malý Miško nechodil do školky, a to především z důvodů, aby mohl stíhat několikafázový trénink. Do školy ale již začal chodit, kdy v době premiéry filmu nastupoval do 1. třídy. (MessiM)
- Rodina s hlavním aktérem začala cvičit již po porodu. Ve filmu je to vidět na jednom z natočených videí, kde malého Miška cvičí, již jako novorozeně, v dětské vaně. (MessiM)
- Dosud vyšly o Kamevédě tři knihy, podle kterých se i rodina kolem Miška řídí – „Jak vychovat šampiona“ (2013), „Strategie úspěšné výchovy“ (2016) a „Správné dítě – Cesta za hvězdami Kamevédy“ (2016). (MessiM)
Reklama