Woodstock 99: Mír, láska a běsnění

Velice zajímavý a obsáhlý dokument o jednom z největších festivalových fiasek všech dob. Ano, někteří mluvčí jsou bohužel dosti "poplatní době". Nazírat na události z roku 1999 optikou světa v roce 2021 je takové dosti ošemetné. Obzvlášť z reportérky magazínu Spin jsem chvílemi vážně rostl. A Moby se svým monstrózním egem byl vskutku kouzelný. Nutno však poznamenat, že hovad v řadách návštěvníků byla zjevně spousta, a hlavní problémy festivalu jsou zde podchyceny dobře, když se oprostíte od toho balastu. Nebýt toho až zbytečně "woke" komentáře, bylo by to za plný počet. (27.07.2021)

o existenci Woodstocku 99 sem do včerejška neměl ani potuchy a i když souhlasím s tím,že je lehce zvláštní pohlížet na 22 let starou akci optikou dnešních woke "pravidel",tak tahle akce byla extrémní prasárna i podle tehdejších měřítek.Organizačně těžce nezvládnuté a síla davu nakonec udělala svoje.Organizátoři si nicméně i dnes myslí,že to bylo celé vlastně fajn a za negativní auru může MTV...80% (03.08.2021)

Ako jasne vidieť na tomto príklade, dokument postavený na hovoriacich hlavách vlastne nie je problém. Woodstock 99: Peace, Love, and Rage je príkladom starého známeho, že "ak dvaja robia to isté, nemusí to byť to isté". Za týmto tu, súdiac podľa výsledku, je neporovnateľne viac práce (už v samotnej príprave), než za mini sériou Trainwreck: Woodstock '99 od Netflixu. Tamto je nesúrodá spomienka na asi najväčšiu festivalovú katastrofu v histórii populárnej hudby, ktorú zachraňuje množstvo zozbieraného filmového materiálu. Toto tu je sonda do doby, v ktorej ku danej katastrofe došlo. No hej, treba sa vedieť pýtať, aby bol rozhovor výživný. (18.07.2023)

Přirovnat Woodstock 99 k Pánovi much je urážkou Pána much. Tam se klucí aspoň snažili, tady by ani tisíc lastur nepomohlo. Vůbec jsem netušila, že něco jako Woodstock 99 vůbec proběhlo a dodnes jsem pod tím pojmem viděla jen květiny, čelenky, mír v duši a hudbu v srdci. Dvadesátej devátej není to stejný jako šedesátej devátej a zavřít 400 tisíc mladých lidí (většina vynervená po konci školního roku) do vybetonovaný vojenský základny obehnaný ostnatým drátem při vysokých letních teplotách a k tomu jim pustit největší rockový a metalový pecky plný agrese a čekat, že budou poklidně sedět na rozpáleným betonu a vplétat si květinové věnečky do vlasů je víc naivní než myslet si, že ti zavolá, i když nemá tvoje číslo. Jasně, když hlavní hvězda festivalu Fred Durst zpívá song Break Stuff a nabádá masu nevybitejch kluků k ničení, nepřidá to na mírový náladě a kluci celý divoký z týhle agresivní motivace a z toho množství nahatejch holek, který doposud viděli jen v hlubokých představách začnou ničit věci, zapalovat věci, obtěžovat (ne-li hůř) dámskou část osazenstva, rabovat a prostě páchat zvěrstva. Problém není dle mého na straně zpěváků a vlastně ani na straně fanoušků aka „young white males“, ale na straně organizace. Nechci vůbec zúčastněné fanoušky omlouvat, ale vsadím se, že tam většina nešla s úmyslem ničit a ubližovat, ale byli k tomu více méně dohnáni právě šílenou organizací a všeobecnou anarchií. „Why are you destroying that wall? “„Why not? That’s the real question.“ Organizátoři měli tohle předpokládat, festival byl žánrově nevyváženej, nedostatek vody, sanitárních zařízení, bezpečnostního personálu, předražený jídlo a voda a ruku v ruce to celý vedlo k anarchii až i k smrti. Nepředstavitelný v dnešní době. Tohle ale byla Amerika v devadesátkách, kde se sny mění v realitu a nic není nemožné. Dokument jako průvodce událostmi celého toho víkendu výbornej, některý komenty novinářů/pořadatelů, kteří po 20ti letech házejí vinu na medializaci ze strany MTV a na to, že rocková kapela byla nečekaně nářez nic moc. Co mi chybělo byly cedulky pod jmény tehdy zúčastněných fanoušků, místo Attendee tam měli dát Survivor. Komentář paní Maureen, že netuší, kde se v Americe vzalo v 90. letech tolik bílých mladých kluků jsem nepochopila. No asi si je udělali ti pohodáři z konce šedesátek ne? Peace & Love (21.03.2022)

Pre niekoho festival mieru a lásky, pre mňa to bola od začiatku prehliadka vrcholného morálneho úpadku a divím sa, že sa niektorí prebudili až teraz v roku 2021. Woodstock je chvályhodný len pre plejádu hudobných hviezd, ktoré sa vystriedali na jeho pódiu. Ale to, čo sa dialo pod nimi bola strašná zvrhlosť. Státisíce sfetovaného, nadrogovaného alebo ožratého dobytka, ktoré hádže po každom odpadky, chodí nahé až polonahé a šuká kadekde s kadekým, na špinavých hajzloch, niekde v blate, na zasranej lúke. Proste odpad, hoci mnohí tí umelci neboli svojím životom tiež dobrým príkladom. Chcel by som vedieť, ktorý rodič by bol na svoje dieťa hrdý vidieť ho na záberoch, aké nám predviedol tento dokument. Niektorí tvrdia, že nie je dobré nazerať na rok 1999 optikou dnešných dní. Ale podľa mňa správať sa ako prasa znamená to isté dnes aj včera. Samozrejme ale iná vec je rasová a teplá otázka. Týmto sa dokument úplne opustil, pretože hovoriť tu o tom, ako černošskí umelci boli v úzadí a bieli im preberali hudbu a že všade panovala homofóbia a ženy boli utláčané... to už je taká povinná jazda dnešného mainstreamu. Tak umelo tlačená, že si už ani nemôže získavať priaznivcov. Hlavne tie ženy boli utláčané, že? Pobehovali tam nahé, dávali to každému, ale chuderky stále neboli rovnoprávne. Najviac ma tam štvala tá feministka, ktorá tvrdila, že čo to je s tými mužmi? To sa nevedia ovládať? A čo tak druhá strana? Aký druh sebaovládania to je, keď ženská chodí po voľnom priestranstve celkom nahá? Nevzbudzuje to myšlienku, že je prístupná a povoľná? Celkovo dokument, ktorý mohol poukázať na nemorálnosť daného festivalu, no namiesto toho si opäť len kopol do bieleho chlapa. (26.08.2021)