Vozka smrti

Patetická gesta a hektické oblouky provází tento pohádkově laděný příběh, v němž je syžet vyprávěn sérií vzpomínek ve vzpomínkách vzpomínající postsvy, která si vzpomíná, jak si někdo vzpomínal na něčí vzpomínky. Na svoji dobu se jedná o nepochybně invenční filmový postup. Ale když človék tento prostinký rodokaps srovná s filmy Frize Langa a jiných německých expresionistů, zmizí mu z tváře úsměšek, jenž tento filmový pokus vzbudil, na patře zůstane hořkost a v očích údiv, že na něco tak okoralého se ještě dnes někdo dívá. Za zmínku stojí ocenění hodná dvojexpozice, jejíž sofistikované využití má nepochybný význam pro následovníky. Nebýt Mélièse, který si pro své filmařské pokusy a hry postavil i studio, mohlo se dokonce jednat i o filmovou premiéru záměrné dvojexpozice, po třiceti letech od francouzského prvenství už to nikdo na jedinečnost neukecá. Stejně jako to, že koupel dcery Davida Holma nápadně připomíná snídani u Lumièrových. Inu, proč by nemohl hraný film nalézt zalíbení ve svém dokumentárním předchůdci? Možná proto, že se po těch více jak třiceti letech přeci jen filmové postupy změnily. Tedy ve Švédsku evidentně nikoliv. Tento snímek naorosto nemůže obstát v konkurenci svých evropských současníků, nepřináší naprosto nic nového, jen kopíruje dobré nápady jiných a vrací herecké výkony o dekádu zpět. (19.07.2020)

Éra němého filmu nezahrnuje pouze grotesky plné šílených honiček se strážníky, kopanci do zadku a házením šlehačkových dortů do obličeje. V roce 1921 vznikl ve Švédsku velice působivý snímek Vozka smrti, který svým příběhem i zpracováním dokáže oslovit i dnes, v době plné digitálních efektů a 3D projekcí. Pochválit musím zejména práci s dvojexpozicí, čímž tvůrci brilantně vykreslili přízračný svět mrtvých. Ocenit je potřeba také retrospektivní vyprávění, protože nedochází ke ztrátě orientace v ději ani v užité retrospektivě retrospektivy. Za pozornost stojí i samotný příběh, který poukazuje na destrukci lidského charakteru, ale také zpytování vlastních hříchů. Nadnesena je otázka viny a posmrtného trestu. Zvažuji i pátou hvězdičku, protože znatelnou stopu tento počin ve mně zanechal. (07.03.2018)

Co se týče atmosféry, vizuálních triků a velmi přelomové příběhové konstrukce, nelze s přihlédnutím k danému filmovému období nic vytknout. Mrazivý příběh plný mystických a fantaskních obrazů je vyprávěn opravdu velmi originálně a ve spolupráci s velmi deprimujícím námětem dokáže udržet naši plnou pozornost, přestože monotónní (ale ne nepovedená) hudba začne po chvíli uspávat a několik scén nemá již dnes vůbec žádnou výpovědní hodnotu - především linie vzpomínání na hrdinovy zlé skutky postrádá poetičnost a obrazovou nápaditost zbylé stopáže. Přesto se však jedná o významné dílo kinematografie, skvěle využívající minimalistických prostředků k navození velmi silných emocionálních a také myšlenkových prožitků. A navíc jsem se konečně dozvěděl, kde se ve filmu poprvé objevila sekyra dobývající se skrze dveře do vedlejšího pokoje - známý to výjev z kultovního The Shining.. :)) 80% (15.04.2014)

Rozhodně Vozkovi smrti neberu to, že je dobře natočen, má dobdré triky a je zřejmě pro kinematografii důležitý, ale to za žádnou cenu nemůže vyrovnat tu nudu, kterou jsem u toho zažíval. Kromě scén s Kočárem jsem se nudil neskutečným způsobem - myšlenky mi lítaly jinam, chtělo se mi spát, a asi každých pět minut jsem se díval o kolik už film pokročil a zdálo se mi to jako věčnost. Němé filmy miluju, ale tohle považuji za své divácké šlápnutí vedle. Podruhý už to asi vidět nemusím. (05.12.2009)

Jednoduchý duchařský příběh, který je tak složitě a přitom sofistikovaně odvyprávěný, že vám nedovolí spustit ze sebe oči. Není to tak expresivní jako německé filmy, prostředí jsou o dost realističtější. I sám příběh používá fantastický prvek spíš k umocnění rodinného dramatu než k navození hrůzy. Vliv Sjöströma na Bergmanovu Sedmou pečeť je naprosto zřetelný. (16.01.2010)