Nylonový mesiac

Naposledy (a prvý krát) ma pán Inžinier oslovili na promócii. Neviem, či predkamerová realita má v tomto smere základy v skutočnom oslovovaní titulmi a akejsi dnes už ťažko hľadateľnej úcte k inteligencii v 60. rokoch, ale toto ten najväčší problém filmu určite nebude. Ten sa nachádza vo vedení hercov. Oni totiž musia všetky preslovy viesť v tom istom móde a je pritom jedno, či niekto navrhuje, kde sa pôjde na kávu, alebo sa sťažuje na to, že ho dotyčný nemiluje. Všetko sú to len preriekavané vyjadrenia. Postavy musia plniť aj režisérovu víziu akejsi melanchólie a lyrickosti (tým by mali slúžiť iba obrazy), takže pri reakciách, ktoré by mali byť emocionálne silnejšie, pôsobia nezúčastnene. K vyššiemu hodnoteniu sa prikláňam hlavne kvôli atmosfére starej Bratislavy a našich zimných stredísk, krásnej menej známej herečke v hlavnej úlohe a chémii medzi ňou a úspešným architektom. Grečner má určite lepšie filmy a tri hviezdy pri nich sú podstatne silnejšie. Hirošimu ako pozadie z Každý týždeň sedem dní tu vystriedali správy z bojov v Indii a Vietname a nepôsobí to príliš koherentne s dejom. (24.10.2014)

Film o rozcestí, vedoucí do dvou ulic. V jedné se střetává osamocený milovník klasiky a pořádku s toulavým psem a druhá je plná rozvášněných mladých muzikantů, tanečníků a hlavně kuřáků. Na rozcestí stojí pozorovatel a takový prostředník mezi těmito dvěma světy, které navzájem tvoří generační rozkol gigantických rozměrů. Hudba na úkor fyziky, pracovní ocenění na úkor ztráty životní lásky či čekání na cit, který je rozdáván jinde. Ale také stylový pohled na vztah muže a ženy, Wandě by odolal asi málokdo, nebo výborný popis hierarchie lidstva z období středověku podle Zoši. Sesterská dvojice vůbec dodává snímku takový půvab. Františka Veleckého jsem doteď znal jen jako Mikoláše z Vláčilova veledíla, zde mě jako "člověk" mile překvapil, a utvrdil ve svých hereckých kvalitách. Eduard Grečner si svou, nepochybně experimentální, režií získává můj obdiv a pozornost. Ukázková "reklama" (když to napíšu blbě), na 60.léta. (27.05.2013)

Opäť som si pozrel tento nepodarený film, lebo som si už nepamätal, čo ma na ňom tak iritovalo. Takto deklamované dialógy som schopný akceptovať vo vystúpeniach Radošinského naivného divadla a nie vo filme, ktorý sa tvári, ako by chcel reflektovať atmosféru šesťdesiatych rokov. Je to všetko nesmierne falošné, neprirodzené a keď chce niekto v tom hľadať umenie, symboly, paralely nech sa páči. Ale film, na ktorom diváci obdivujú hudobné vsuvky Beatmenov, kratučký záber na L+S a zábery vtedajšej Bratislavy, si nezaslúži ani tri hviezdičky (20.10.2018)

Dosť dlho som sa hľadal v určitom zmätku, ktorý tvorcovia nastolili. Podstata príbehu sa dala vyrozprávať lepšie. Určite lepšie zarezonovalo prostredie Bratislavy, ktoré bolo neustále atakované kamerou ( v dobrom slova zmysle ), dokonca aj vtedy, ak sa jednalo o obyčajný dialóg. Zaujímavosťou je, že si epizódku zahrali aj Lasica, Satinský a Ilja Zelienka ( hudba ), ktorí si zahrali samých seba. (19.09.2011)

V tomto pomalu plynoucím poetickém snímku se prolínají osudy několika Bratislavanů. Student Jožko se učení a návštěvám školy příliš něvěnuje a místo toho rozjíždí s kamarády bigbeatovou kapelu, jeho otec slaví životní jubileum a rád by se posunul v pracovní kariéře.Nejvíce prostoru dostává dvojice milenců. Andrej, dosud znuděný rutinními vztahy, touží ulovit nezávislou a nepoddajnou Vandu, děvče s krásnýma, uhrančivýma očima, jejichž pohled ještě podtrhují tehdy módní výrazné oční linky. Hlavní role v tomto filmu ovšem náleží slovenskému hlavnímu městu poloviny 60. let, ze kterého na nás dýchá neopakovatelná atmosférá tehdejších ulic, pracovišť, domácností a hospod. Potěšilo mě třeba letmé setkání s mladým Lasicou a Satinským. A Beatmeni válí! (16.11.2014)