Nazarin

Kňaz Nazario, hlavná postava filmu žije skromne, v odriekaní a pokore. Prostredie, v ktorom koná svoju pastoračnú činnosť - chudobná štvrť plná drobných zlodejíčkov a kuriev, však nemá čas na rozjímanie o duchovných veciach. Základom je snaha prežiť zo dňa na deň. Kňaza miestni považujú za neškodného idealistu, ktorého možno kedykoľvek využiť, okradnúť, či nakričať na neho - ako sa komu hodí. Pre poskytnutie pomoci je mu nespravodlivo odobratá možnosť celebrovať omše a preto odchádza putovať krajinou. Dokonalé je vykreslenie prostredia a charakterov. Zvláštna, účastne groteskná atmosféra, známa z iných režisérovych filmov je prítomná v úvode a pri konci filmu. Zinštitucionalizované kresťanstvo sa nevie a nechce vyrovnať s úprimnou cestou viery, ktorá obetavo a pokorne ctí nemenné pravdy. Najúčinnejšie prejavenie súcitu s trpiacim a strádajúcim je i tak v obyčajnej ľudskej solidarite, pričom nemusí byť zabalená pláštikom žiadnej ideológie ani inštitúcie. To pravdepodobne v závere pochopil i Nazario. A možno si nakoniec pochutnal i na ananáse. (09.11.2004)

V prvé řadě si je třeba uvědomit, že se jedná o adaptaci povídky španělského liberálního kritického realisty Benita Peréze Galdose (z Buňuelovy dílny je i další zpracování jeho díla, a to Tristana), která dokonce vyšla v českém překladu (a jeho další práce, zvláště velmi kritická Doňa Perfecta, jsou také známy českému čtenáři). Možná je pro leckoho matoucí, že hlavní postava Nazarin je sympaticky altruistická a připomíná Krista, ale to, co španělské liberály, anarchisty a komunisty hlavně iritovalo, byla teologie hodně zahořeněná ve středověku a baroku, s kombinací askeze a třpytivosti, podporování pověrčivosti. V Mléčné dráze podává obraz španělského typu římské církve Buňuel ve frašce, v Nazarinovi skrze zrcadlo obětavého kněze. (13.02.2013)

Velmi trpký snímek, natočený metodou co největší surovosti, obyčejnosti a stupňované autentičnosti, jež zobrazuje svět kolem nás snad ještě ošklivěji, než jaký ve skutečnosti je. Proto možná až příliš nepříjemný, myšlenkově však neuvěřitelně bohatý. Zamyšlení nad obtížností následování Krista, nad tím, kolik překážek se soustavně staví do cesty tomu, kdo chce evangelium žít opravdu naplno a takovým způsobem, který nepřipouští žádných pochyb, kompromisů, ohledů a přizpůsobování. (15.11.2006)

Moje první setkání s Luisem Bunuelem... a dopadlo výborně. Příběh o křesťanské pokoře, ve kterém je vedena paralela s životem Krista ve mě jako v agnostikovi vyvolal a zanechal docela silné pocity, možná proto, že i když jde příběh veskrze křesťanský, není na něj nazíráno křesťanskou optikou (sám Bunuel byl surrealista, zapřísáhlý odpůrce kolenoklekačství). Jednoduchý příběh je ověšen mnoha nelehce interpretovatelnými motivy a podtrhnut velice příjemnými hereckými výkony. 80% (16.11.2006)

Jakoby Luis po té 30-ti leté filmové dovolené po Andaluském psovi ještě pořádně nenabral tempo, které ho zdobí v jeho pozdějších filmech. Tohle bylo zoufale prázdné a nudné. Čtu tady, že je to myšlenkově bohatý snímek, trochu pochybuji, ovšem budiž, jsou to ale už myšlenky stokrát slyšené, ničím překvapivé, pro mě nezajímavé. Je hezké, že se Buñuel neustále zabývá problémem náboženství (respektive křesťanství), ale zde použil, k mému nemilému překvapení, víceméně nekritický přístup. Těžko říct, zda jde o podobný umělecký záměr, jaký udělal třeba Pasolini ve svém Evangeliu podle Svatého Matouše, nebo tehdy skutečně proti církvi tolik neměl. Herecké výkony ženských nic moc, hudba opět nic, škoda absence surrealismu. Navíc jsem fakt nebyl schopen udržet 100% pozornost, jak moc mě to nebavilo. (14.12.2007)