Režie:
Jiří BělkaKamera:
Eduard LandischHudba:
Karel MarešHrají:
Josef Abrhám, Jaromír Hanzlík, Naďa Konvalinková, Libuše Šafránková, Stella Zázvorková, Zdena Hadrbolcová, Lubomír Kostelka, Svatopluk BenešObsahy(1)
Dva gentlemani Jack Worthing a Algernon Moncrieff měli skvělý plán! Aby si zpestřili svůj poklidný venkovský život a vnesli do něj trochu vzrušení, vymysleli si osobu, za kterou nutně musí cestovat. Jack si vytvořil imaginárního bratra Filipa, kterého používá jako výmluvu, aby mohl jezdit do Londýna za půvabnou Gvendolínou. Algernon zase měl imaginárního přítele Banburyho, který je neustále nemocný a on ho musí naléhavě navštěvovat u nemocničního lůžka. Vše se začne hroutit ve chvíli, kdy si Moncrieff začne říkat Filip poté, co navštíví Worthingovu mladou chráněnku Cecílii na venkovském sídle. Když se oba gentlemani společně ocitnou pod jednou střechou – nastane ten pravý čas odhalit, jak je důležité míti Filipa! Slavná komedie Oscara Wildea, patřící do klasického světového repertoáru, vám dovolí vychutnat duchaplné dialogy dvou mazaných kamarádů i jejich svérázné názory na ženění a vztah k ženám. Režisér Jiří Bělka ji natočil v roce 1979 s Josefem Abrhámem, Jaromírem Hanzlíkem, Libuší Šafránkovou a Naďou Konvalinkovou v hlavních rolích. (Česká televize)
(více)Recenze (77)
Velmi zdařilá adaptace skvělé hry Wildea, i přes televizní kulisy všechno funguje jak má být, hlavně díky špičkovým výkonům české elitní herecké jednotky, a tak si divák může vychutnat všechny ty hříčky a vtípky naplno bez toho, aby ho otravovalo se vůbec dívat na obrazovku (což se dnes může často stát). Dobré, velmi dobré. Abrhám byl vždy skvělý herec a tady to jen potvrzuje ()
O dvanáct let starší adaptace Wildeova Zločinu lorda Savila, režírovaná přímo Sadkovou (která k Filipovi jen vypracovala scénář), je mnohem zdařilejší: celá hra je sladěná kolem dokonalé, skvostné ústřední dvojice Voska - Beneš. Bělkův Filip neladí celkově a zaostává i v konkrétech. Sluha Kostelka se Benešovi nemůže rovnat, ale i sám Beneš ve Filipovi coby farář není zdaleka tak zajímavý jako Hodrův vikář v Savilovi. Kostelka a Beneš zde ovšem hrají vedlejší postavy. Při sledování těch hlavních se zdá, že režisér zúčastněné herce nepoučil o charakteru hry jednotně. Zázvorková asi jako jediná hraje adekvátně roli. Abrhám s Hanzlíkem se fraškovitě pitvoří (arci nikoli nevkusně). Nejlepší jsou holky - Šafránková i Konvalinková hrají své postavy tak, jako by ulítávaly v nějaké jiné dimenzi a to mě baví. Vlastně hlavně díky tomu mě bavila celá hra, zejména ovšem pasáž, v níž se slečny spolu seznámí. Následný závěr a la Vichr z hor zřejmě k Wildeovu divákovi nějak promlouval, což by přítomná inscenace mohla a měla být, nicméně není schopna zprostředkovat. Byla to fraška nebo parodie na frašku? Nebo stále ještě satira tehdejší společenské smetánky? Např. Hanzlíkovi prostě nevěřím, že jeho postava nezná jméno vlastního otce. Prostě na Bělku slabý. Ať už mám nebo nemám smysl pro humor, od režiséra inscenací Aksál či Bellevue snad smím očekávat více. ()
"U důležitých odpovědí je rozhodující věcí styl, ne upřímnost." Pokusím se zformulovat, proč této verzi Filipa straním před jinými, které jsem viděl. Operetní strojenost protagonistů na první pohled zapůsobí protivně, jako zastaralé přehrávání. Má ale svou platnost v režijní koncepci a později se bohatě zúročí. Herci tak totiž nehrají proto, že by jim snad secesní kostýmy a kostrbaté bonmoty nedovolily ztvárnit lidi z masa a krve, ale proto, že samy Wildeovy postavy se chovají strojeně. Hrají tedy někoho, kdo SI hraje NA někoho. Ve Wildeově světě jsou společenské konvence normativním evangeliem a zhřešit proti nim spontaneitou si nikdo nedovolí. Nakolik přesvědčivě jsou hrány jednotlivé společenské role, závisí na věku a protřelosti každé postavy. No a vtip je v tom, že když zápletka "vykolejí" z předpokládané dráhy, postavy se pokoušejí chovat stejně konvenčně i v situacích, na které je žádný obecně uznávaný řád nepřipravil. Zmítány emocemi, vypadávají ze svých rolí jako gramofonová jehla z drážky desky, včas si to uvědomí, zase se zkusí vrátit do té "společenské" verze sebe sama a vymýšlejí si stále absurdněji znějící vysvětlení pro to, co se děje a za jakých okolností je to přijatelné. Příkladně Stellu Zázvorkovou máme zafixovanou převážně z rolí až neomaleně spontánních žen z lidu; peskují své okolí, zatínají pěstičky, dovolávajíce se poslušnosti a nikdy nemají daleko ke křiku, kterým si zjednají kázeň. Lady Bracknellová jim nezůstává nic dlužna svým charakterem trhovkyně, ale ten rozeznáváme jen implicitně. Navenek je to kvazinoblesní dáma, která se nepotřebuje vnějškově prosazovat. Má ty své pompézní róby a šperky, které jsou výmluvné jako generálské distinkce, a proto se všemi jedná s blahosklonnou přezíravostí té, která si to může dovolit. Spodní tóny řeči ji ale usvědčují z potlačované agrese a popuzenosti z toho, že se věci vymykají její kontrole. Josef Abrhám, zahanbený jejím rutinovaným výslechem, cedí "zdvořilé" odpovědi skrz zaťaté zuby, Libuše Šafránková prokládá švitořivou koketerii hrdelním hlasem nelíčeného zklamání atd. atd. Zkrátka pod tou předstíranou nonšalancí a nedbalostí prosvítají sympaticky lidské vlastnosti. :-) Tato dvojí hra dodává beztak vtipným Wildeovým štychům ještě přidanou hodnotu, kterou v jiných zpracováních nenacházím. Tak proto 100% ()
Geniální konverzačka, inteligentní humor, dokonalá inscenace, která svou divadelní dikcí jen posiluje vyznění jednotlivých replik, hlášek i celých slovních výměn. To vše samozřejmě i díky elitnímu hereckému obsazení. Jedna z nejlepších adaptací slavné hry, která pro mě navíc má osobní nostalgické kouzlo, neboť právě ona mi pomohla našprtat Wildea a jeho dílo k maturitě. ()
Převážná část Wildeova dramatického díla zlidověla v podobě fragmentů, hlášek, one-linerů a aforismů. Jak je důležité míti Filipa není výjimkou z tohoto pravidla, ale stvrzením. Nebyl by problém rozparcelovat zhuštěnou hru na věty, zamíchat pořadí a distribuovat jako Moudrost a vtip Oscara Wildea; kdyby tedy ten titul nebyl už dlouho k dispozici. Nechť každý sám posoudí, jak všechny ty paradoxní výroky, v nichž každý jistě identifikuje vlastní zkušenost s partnerskými vztahy, sedí. Jediné, co by případně sneslo kritiku, je tedy zpracování. Televizní papundeklovost s vyhroceně stylizovanými promluvami nicméně skvěle koresponduje; ne že by byla nálada soustředit se na něco jiného než gejzíry ostrovtipu. Kdyby tedy dvojice Algernon & Cecilie nepůsobila trochu dýchavičně vedle ironicky lahodné dvojice Jack & Gvendolina, která vyhlíží, že se co chvíli odebere na Svatební cestu do Jiljí, jednalo by se o perfektní adaptaci. ()
Reklama