Třetí muž

Třetí muž má značnou nevýhodu v pověsti, která ho předchází. Divák na jejím základě tak nějak očekává "onen nejlepší britský film historie". A toho se mu navzdory veškerým kvalitám snímku prostě nedostane. Podíl Grahama Greena je jasně rozpoznatelný. Jedny z nejlepších dialogů vůbec a perfektně rozehraný příběh s tradičně "greenovsky zabitější" druhou polovinou. Škoda zbytečně roztahané závěrečné naháněčky. Zpočátku se také může zdát citerový hudební podkres vzhledem k žánru poněkud nevyhovující, ale právě on se nakonec ukáže jedním z největších kladů. Hned po atmosféře poválečné Vídně, pokřivené kameře a hercích. Všech, bez jediné výjimky. K tomu několik zprofanovaných záběrů a jedna naprosto dokonalá scéna na ruském kole, kterou jsem si hned po dokoukání filmu prostě musel pustit znovu. Třetí muž je výborným politickým thillerem. Neřekl bych sice tím úplně nejlepším, ale do užšího výběrového kola na tento post by se po právu probojoval. (24.02.2008)

Je to už hodně dlouho, co jsem viděla Třetího muže, tak dlouho, že si ani nepamatuji, proč jsem to neviděla do konce. Nespěchala jsem a bylo to dobře, velká obrazovka Třetímu muži sluší. Jak bude možnost vidět to na velkém plátně, rozhodně to nepropásnu. Zážitek!! Nechce se mi rozebírat, co proč a nač, prostě mi to naprosto sedlo a s velkou chutí si to kdykoliv zopakuji. (10.10.2016)

Film noir prostě milujete, nebo vás míjí a po dvou pokusech to s ním vzdáte. Obojí je legitimní a ačkoli patřím spíš do "milovnické" skupiny, rozumím tomu, proč někomu tento šálek kávy nic neříká. Existuje spousta seriózních studií o tom, co to vlastně film noir je. Jedna kvalitní vyšla před pár lety v Cinepuru. Nejčastějším sporem je totiž označení noiru jako žánru, což při různorodosti děl, která se do něj řadí, neobstojí. Mezi 40. a 50. lety se událo mnoho změn. Noir se z ateliérů přesunul do ulic. Z Ameriky do Evropy. Od postav lehkovážných detektivů k amorálním troskám. A tak dále. Jen si zkuste srovnat linku Maltézský sokol - Pojistka smrti - Třetí muž - Sunset Blvd. - Dotek zla. Jaký je tedy společný činitel všech těchto filmů? Za sebe to vnímám jako "prvek zveličení". Film noir prostě staví na kontrastu a hyperbole. Jen se podívejte: Hluboký spánek vás utopí v překombinované naprosto nereálné zápletce. Dialogy v Pryč od minulosti jsou jen sledem cynického chrlení přehnaných metafor. Welles by v Doteku zla našel temný kout i za dne na poušti. Třetí muž je zase tak přesvětlený, že postavy vrhají několikametrové stíny na okolní budovy, atd. Právě kvůli těmto atributům jsme nuceni uvědomovat si přítomnost média a umělost fikčního světa. Pokud tohle někomu vadí a chybí mu onen "ponor" do emocí, příběhu, postav, bla bla bla, nemá šanci si někdy nějaký noir užít. V tom případě si Třetího muže ani nezapínejte. (05.03.2010)

Vídeň. Město císařů a králů, oper, hotelů a nesplněných přání. Pohaslá hvězda kdysi mocného impéria zadupaná prachem a krví první i druhé války hledá znovu cestu k nebesům. Marně. V rozvalinách městských čtvrtí proplouvají noc co noc zbloudilé stíny postav, hledajíc naději v místech, kde slunce nevychází. Vysoké pouliční lampy nám dávají zprávu o tiché prázdnotě prastarých bulvárů. Těch pustých ulic s dlažebními kostkami kdysi kypících životem s proudy honosných kočárů. Opuštěný Riesenrad v Pratru se pomalu hrdě otáčí v běhu času při hudbě citary. Smutně čeká na své návštěvníky. Nikde žádné děti. Den co den vylézají potemnělé prapory lidských stínů ze sklepů a sutin domovních dvorků plni strachu, že se ve světle nového světa rozplynou. Z poklopů kanalizačních vpustí vystupují z městské stoky do ulic kartony předražených cigaret a ředěné dávky penicilinu. Snad jako příslib lepší budoucnosti a nového začátku. Vždyť morálka je slabostí rozumu, tak proč si hrát na lidství. Člověk musí sám sebe tisíckrát zabít, aby mohl znovu žít. Ještě je brzy opustit skrýše a vystoupit ze stínu. Pustit ven toho naivního zranitelného člověka, žijícího a bláhově milujícího. (20.11.2016)

Vlivem řady náhod a shody okolností se z tuctového noirového béčka stal vzývaný kanonický titul. Stylová polarita jednotlivých segmentů nasvědčuje, že na zkazkách o režijním zainteresování Wellese asi něco bude. Právě díky výlučnému formálnímu zpracování a funkčnímu využití poválečných reálií Vídně se šestáková historka stává diváckým požitkem. Nicméně přiznejme si, že z hlediska příběhu a motivací postav je snímek hodně děravý; tedy pokud nepřijmeme queer výklad. Jen prostřednictvím vztahů, které "překračují běžný heterosexuální odstup", lze vysvětlit, proč by si protřelý gauner a kšeftsman pozval naivního pisálka, nechal ho odhalovat pochybné okolnosti své smrti a dokonce se neudržel a vyjevil mu své plány. Tuto rovinu ostatně stvrzuje i ryze gay páreček Harryho kumpánů a tragičnosti hlavní ženské postavy, která je erotickým objektem snad pouze pro sexuálně nejistého hrdinu (a jelikož odhalí jeho podstatu, nechce s ním nic mít). (12.03.2012)