Anatomie pádu

Justine Triet předvádí výborně napsanou i natočenou studii rodinných pout v okamžiku největší zkoušky důvěry, ale abych byl upřímný, míjelo mě to velkým obloukem. Tohle dlouhé, z velké části procedurální drama je bohužel studené jako čumák psa, který v něm figuruje, potažmo jako horské prostředí, ve kterém se odehrává. Zřejmě to byla tvůrčí volba, ale pro mě potom všechny ty stěžejní dramatické momenty, na které jsem si musel hodnou chvíli počkat, vůbec nefungovaly a nezajímaly mě. Nejednoznačnost některých vyznění trochu potěšila, ale i tak zde mám k nějakému diváckému nadšení rozhodně na míle daleko. [KVIFF 2023] (26.07.2023)

Obyčejné, ale přesto mrazivé. Filmařsky na úrovni, ale přesto blízko k realitě. Film, který nejvíce těží zejména ze své “obyčejnosti” a faktu, že by se klidně mohl stát, čímž pádem je o to více intenzivnější a ubíjející. Precizní výkon a parádní sólovka Sandry Hüller, která se nejvíce zasluhuje za autencititu zážitku a díky níž si film právem vysloužil Zlatou Palmu. Stopáž utekla jako voda, celé dvě hodiny se prakticky pohybujeme jen v soudní síni a všechny soudní líčení mají šťávu. Právník obžaloby je slizký, dotěrný grázl, soudní dokazování je přišpendlující, napětí matka-syn postupně graduje a čím dále se děj dostává, tím víc znejisťuje i diváka a jeho vlastní teorie o pravdě. Ze všeho nejvíc se mi pak líbí dokonalá práce tvůrců s předhazováním důkazů, prvek vlastní interpretace diváka a závěr, který si každý divák může vyložit po svém a který víceméně jen načrtává “co se asi mohlo stát”, ale výsledný obraz nechává na každém z nás. Je fajn po dlouhé době vidět dílo, které k dokonalosti nepotřebuje přehnané CGI a milionový rozpočet, ale bohatě si vystačí s jasnou tvůrčí vizí a autentickým herectvím. Silné. (10.10.2023)

Další výborný herecký výkon Sandry Hüller, se kterou dva filmy se letos potkali v soutěžní sekci v Cannes (druhým je The Zone of Interest). Přestože je hlavní postavou, celý čas nevíme, jestli je vina nebo ne. Má vesměs chladný výraz a projev, vražedkyni v ní cítíme, ale naprosto přirozeně hraje nevinnou. Skvělým tahem byl již její casting. Jinak hodně dialogový film delší stopáže, která zahrnuje taky soudní proces se zajímavým, procedurálním vyšetřováním tragické události. Režijně kvalitně vedený nejednoznačností v obtížném pátráni po pravdě. [Cannes FF] (27.05.2023)

Klasická evropská charakterová studie, která do popředí tentokrát staví ženu, jež je matkou, manželkou a spisovatelkou. Jednoho dne je její muž nalezen mrtev a vyvstává otázka, co bylo zapříčiněním jeho smrti. Divák je zde postaven do stejné pozice jako samotný soud, kdy vidíme víceméně jenom scény nebo důkazy, které jsou u soudu předloženy. Za oponu nevidíme a ani nám nikdy není ukázáno, jak k Samuelově smrti vlastně došlo. Známe jenom výsledný verdikt, ale ani soudce není neomylný. Pokud bych měl říct vlastní názor, tak Samuel spáchal sebevraždu, ale psychicky jej k tomu dohnala manželka. Vinná je tím pádem stejně, ale fyzické a psychické násilí a zdraví do stejné roviny bohužel stále stavěno není. Jestli někomu vrazíte do zad nůž a nebo jej k tomu doženete, aby si to udělal sám, tak se k tomu stejně stavět nebude. Začátek filmu mi jinak ale přišel neskutečně otravný a zajímavé to začalo být až se samotným procesem vyšetřování a soudem. Hodnocení: 70 % (10.10.2023)

Vynikající francouzské drama v hlavní roli se skvělou německou herečkou Sandrou Hüller vpadává do našich kin a je opravdu na co se koukat. Režisérka Justine Triet i přes svou malou nevýraznou filmografii evidentně uhodila hlavou o zem a vytvořile výtečné drama pln emocí umocněných bezhudbovým tichem, které film, krom pár muzikou prosycených momentů, neustále doprovází. Snímek díky tomu trošku zavání filmařským kultem Dogma 95 a rozhodně nenechá během dvouapůlhodinového sledovacího času nikoho lhostejným. Obdržení hlavní ceny festivalu v Cannes je si myslím více než oprávněné a snad se režisérce povede v čase budoucím podobný majstrštyk i nezapadne někde sněhem nafoukaným bezduchou filmařinou. (11.10.2023)