Kunstkamera

Filmový katalog surrealistického, bizarního, fantaskního, obsesivního, fetišistického, obskurního, nesporně unikátního, veřejně nepřístupného kabinetu kuriozit v autorově zámku Horní Staňkov. S neoriginálním hudebním doprovodem (Vivaldi). Narozdíl od tištěného katalogu, v němž si lze prohlížet dle libosti, ten filmový sice ukáže stovky exponátů, ale na těch nejzajímavějších kamera nespočine ani vteřinu, a to i v delší verzi (doufejme tedy ve vydání BD). Bylo by fajn chápat film jako trailer pro veřejné zpřístupnění Švankmajerova zámku, což ale zatím asi nenastane. Autor neopomněl ukázat pohybová čidla a skříň bezpečnostního zařízení, aby snad někoho nenapadlo zámek navštívit bez jeho vědomí. Otázkou na okraj zůstává, jak Švankmajerovi v době totalitní (1981) k zámku přišli, když tento druh nemovitostí mohl spočívat pouze v socialistickém vlastnictví a i takový vlastník, jako třeba Jiří Sternberg, mohli ve svém bývalém zámku dělat maximálně správce... (03.12.2023)

Závětní vizuální hodokvas začíná dvě hodiny před půlnocí; bez něj, hostitel se (už) neukáže. Z krbu sálá teplo, ale odvedle táhne pootevřenými Dveřmi chlad. J/Š, tvůrce/kustod, jako by Dveřmi už prošel, inscenuje atmosféru vlastního post mortem, pozoruje svou pozemskou nepřítomnost, přítomnost bez sebe, opuštěné komnaty kunstkabinetu, kterými jak pach sfouknuté svíčky vane pozůstalost. Zásvětníma očima (zásvětní kamerou) chce naposled rozpohybovat sbírku a svoje/manželčina díla tak, jak to nikdo jiný (už) nedokáže. – Chmuru epilogu střídá tanec nekonečna. Osmičky umělcova věku (88) uléhají (∞ ∞) a nekonečně se vlní v nepolevujícím toku „čtvera ročních období“, v rytmech vesmírného flašinetu. Všechno se v tyglíku bytí donekonečna živě kvedlá a cokoli, včetně naší existence, se tady může stát sur/real artefaktem  - dokud vnímá cit. - Opulentní, masivní, nesmlouvavé. Nejistota mysli. Jistota pohledu. (21.03.2023)

Exkluzivní výlet do světa Jana Švankmajera a jeho bezbřehé imaginace protkané surreální fantazií. Opravdový požitek, cesta bizarním světem, sestaveným z tisíce artefaktů z mistrovy dílny, za doprovodu magické hudby Antonia Vivaldiho a vytříbených zvuků Ivo Špajla. Tohleto je artová poezie! Existuje druhá verze, která má 2 hodiny a o níž mluvil po projekci producent a pravá Švankyho ruka Jaromír Kalista. Beseda s ním byla úžasná, on je velice vtipný a srdečný člověk, kterého si velice vážím, dovedl bych ho poslouchat celé hodiny. Doufám, že se podaří vydat blu-ray dohromady i s knihou, která by měla obsahovat převážnou většinu Švankmajerova díla a tvorby. LFŠ UH 2022 (06.08.2022)

Švankmajerova sbírka je jistě plná úžasných kousků, ale v tomto podání jsem z ní moc neměl. Než jsem se stačil pokochat, už jsem byl jinde. Nakonec i televizních 50 minut stačilo, abych si připadal přehlcen. Je to asi jako když za 50 minut proběhnete Louvrem. Viděli jste všechno, ale nemáte z toho nic. (02.12.2023)

Fascinující nahlédnutí do jiného světa, který mě naprosto ohromil. Když jsem si u Švankmajerova posledního filmu Hmyz před 5 lety povzdechl, že jsem ho nepochopil, tak mi asi až teď došlo, jak moc je Švankmajer prostě jinde, a že ten film (sám o sobě jen malý střípek v autorově kolosálním celoživotním díle) najednou v kontextu tohoto vědomí vypadá zcela jinak. Jsem vděčný, že jsem měl díky Kunstakameře možnost vidět tolik neuvěřitelných uměleckých objektů, že ty necelé 2 hodiny vydají dost možná za víc, než všechny ostatní výstavy, které jsem v životě navštívil - skutečně mě to ohromilo a přijde mi to jako neuvěřitelně vzrušující a inspirující svět, a dal bych všechno za možnost podívat se tam osobně. Jedinou výtku, co bych k tomu filmu měl, je použití notoricky ohraného Vivaldiho jako hudební podkres (navíc je tam občas pouštěný pozpátku, což je dost nepříjemné) - pro člověka, který tu hudbu zná nazpaměť, je to bohužel téměř otravné. A člověk se v závěru neubrání myšlence - co asi bude s tou sbírkou po Švankmajerově smrti... (23.12.2023)