Šarlatový a černý

Tak tohle je televizní záležitost? Klobouk dolů! 143 minut výborného antagonistického dramatu dvou silných osobností. Peck má navrch jako postava, holt katolická církev se s Třetí říší srovnávat opravdu nedá - ke konci se však zdá až moc dokonalý. (Jedinou slabou chvilku si prožije, když ho trápí svědomí kvůli pocitu pýchy.) Zato plukovník Herbert Kappler prožije skutečný pád moci a pocitu zodpovědnosti. K zahození není ani Pius XII. v podání majestátního Johna Gielguda. (09.07.2005)

Film "Šarlatový a černý" byl natočen podle skutečné události. Příběh je neobyčejně silný a působivý. Vzplane zde souboj mezi nacistickým důstojníkem a irským knězem. Je to souboj cti a morálky, pýchy i hrdosti. Děj je občas odlehčen humornou nadsázkou, to však filmu na kvalitě neubírá. Mám rád filmy, které vhodnou formou poučí, odhalí kus historie, nebo zavedou do míst, kam se nikdy nedostanu (v tomto případě Vatikán). To, že se jedná o televizní film je jen zanedbatelná drobnost. A tak jsem při svém prvním shlédnutí jen dvě hodiny seděl, sledoval konverzaci, hltal souvislosti a obdivoval herecké schopnosti Plummera a Pecka. Oba jsou dokonalí !! Vážně !...a český dabing rovněž. (17.02.2011)

Skutočné, založené na faktoch, veľmi dobre prevedené, zaujímavé pre širšie publikum a herci proste skvelí. Klasika, ktorá nesklame, s majstrovskou scénou v Koloseu a hoci je to TV film, nevadí ani nízky rozpočet. Je výborné, že takéto skutočné, no málo známe príhody z dejín, vedia vyplávať skrze literatúru a film na povrch. Pretože spomína sa na generálov a iných vrahov, ale na skutočných hrdinov sa história veľmi často vykašle. (05.08.2023)

Úloha katolické církve v druhé světové válce je obecně považována za rozpornou. Na jednu stranu Vatikán nikdy otevřeně nevystoupil proti nacismu a není bez zajímavosti, že sám Adolf Hitler se při několika příležitostech označil za katolíka, čímž samozřejmě nechci naznačovat souvislost s nacistickými zločiny. Na stranu druhou Hitlerovi jeho přiznané katolictví nijak nebránilo v pronásledování mnoha představitelů církve i laiků či v občasné kritice křesťanství jako takového. Církev také Hitlerovi při jeho snažení sem tam pod nohy nějaký klacek hodila, byť třebas tajně a ne takové, které by významně uspíšily pár Třetí Říše. Jeden z těch největších pomyslných klacků vrhl právě hlavní hrdina filmu Šarlatový a černý Hugh O'Flaherty, který vybudoval a řídil rozsáhlou tajnou organizaci, jež velmi úspěšně ukrývala před řáděním nacistů Židy a uprchlé spojenecké válečné zajatce. Film, dle rychlé kontroly O'Flahertyho stručného životopisu, je v zásadních okamžicích skrz naskrz pravdivý a historicky věrný (možná s výjimkou lehce nadsazené dramatičnosti pár "akčnějších" scén). Je to s podivem, neboť vzejít takové dílo pouze z pera scénáristy, možná by někteří z nás tvrdili, že jde o klišovitou patetickou klerikální propagandu s vykonstruovaným koncem. Skutečnost nás ale v tomto vytrestala, protože v sobě nezahrnuje jen různé odstíny šedé, ale i neposvrněnou bílou a černočenou čerň. O'Flaherty s větší jistotou než Schindler představuje prototyp neohroženého, spravedlivého a čestného člověka, který bránil nevinné s nasazením vlastního života. U něj totiž nelze spekulovat o tom, že by "musel". Zatím jsem však ani tak moc nevychválil film, jako jeho protagonistu. Co tedy film? Krom zmiňovaného poctivého zobrazení historie, lze nalézt potěšení i v tom, jak přehledným a přitom ne trapně polopatistickým způsobem snímek dění posledního roku nacistické vlády nad Římem předkládá. Bez degradace skutečnosti je přimícháno napětí, spousty dalších pocitů, charaktery postav jsou obohaceny o drobné osvěžující morálně indiferentní vlastnosti, díky čemuž více dýchají životem (např. O'Flahertyho drzé a výsměšné producírování těsně za bílou linií). Ani Morriccone v poloze velmi blízké tomu, co známe z Italského seriálu Chobotnice, není v žádném případě k zahození. (29.06.2009)

Gregory Peck v roli srdnatého monsignora O´Flahertyho je těžký sympaťák, jeho sok - esesák Kappler - v podání Christophera Plummera bohužel taky. Člověk mu více věří polohu hodného otce od rodiny než nacistické zrůdy, což příběhu místy ubírá sílu. Vzácné okamžiky, kdy se oba hlavní představitelé setkávají tváří v tvář, přesto patří k nejpovedenějším - mají jiskru a svým způsobem i komediální rozměr. I po duchovní stránce se v případě tohoto snímku jedná o pořádnou vzpruhu... nejen díky těm několika krásným větám úplně na závěr, které popisují další životní osudy hrdinů. (19.04.2010)