Herečka tisíciletí

Úžasná narativní hra jednoho z nejlepších japonských režisérů, tak inherentně filmová, že ji snad ani nejde popsat pouhám textem. Využívá možností média tak do hloubky, že by se tu mohl inspirovat jak Christopher Nolan, tak David Lynch. Srdceryvné vyprávění o neutuchající lásce a o důležitosti cesty za svými sny, se tu spojuje se surealisticky dokumentárním zachycováním života herečky a japonských dějin a filmů probíhajících kolem ní, a k tomu i subtilním vyznáním lásky ke kinematografii jako takové, ne nepodobné italské klasice Cinema Paradiso. Volný proud impresí z osobního vyprávění postav protéká do obrazů z historie, a scény z dlouhého života stárnoucí paní se prolínají bezešvými střihy s událostmi o mnoho let později stejně přirozeně, jako se přechází z filmů které točila do reality kterou žila, až se to vše stává jedním, volně překračujíce hranice času i prostoru podobně jako při každém zastřeném vzpomínání a snění. Millennium Actress je jako výprava do cizí hlavy, na jejímž konci katarzně a bez dechu vyjdeme z hlavy naší vlastní. 9/10 (21.01.2018)

Veľmi pekná popkultúrna historická romanca s presahom až do sci-fi, ktorá na pozadí kariéry a osudovej lásky jednej "zabudnutej hviezdy" podáva skratkovite históriu Japonska a japonskej kinematografie, a to brilantne, pohybujúc sa bez problémov vo viacerých časových rovinách, ktoré sa aj vtipne prelínajú. Hviezdna herečka je celý život hnaná túžbou stretnúť tajomného muža, ktorý jej daroval "kľúč od toho najdôležitejšieho" a do ktorého sa beznádejne zamilovala. No táto silná motivácia sa nakoniec ukáže ako naháňanie sa za fantómom. Ale tak, ako znejú posledné slová filmu, platí že "Nakoniec, je to vlastne honba za Ním, ktorú naozaj milujem". Pre mňa bola príjemným prekvapením hudobná stránka filmu (Susumu Hirasawa - pre niekoho možno príliš eklektické spojenie elektropopu a historického príbehu, ale pre mňa dokonalé), niektoré výborne zostrihané pasáže ma doslova "rozošťastňovali" :) . Žiaľ, napriek všetkým pozitívam, nestrhlo ma to až tak, aby som hodnotil viac ako 75-80%, a starší "Perfect Blue" sa mi od Kona páčil viac (aj keď to bol úplne iný žáner) .... každopádne, nenechajte sa odradiť - je to príjemný zážitok (17.01.2012)

Doopravdy "tak trochu jiná anime". Pokud jste již viděli "Perfect Blue", neměli byste být během filmu některými proměnami zaskočeni (vyprávění o minulosti téměř plynule přejde do scény z hereččina filmu, ovšem pořád se vypráví její minulost). "Žánr" bych shrnul jako hořkosladký, pátrání po nešťastné lásce je odlehčováno postavami reportéra a kameramana. Ovšem konec jsem rovněž obrečel. (30.11.2003)

Tenhle film se mi hodnotí těžko, od režiséra jsem viděl již Papriku a ta se mi moc líbila. U nás doma máme dvě konstrukce s poličkami jednu dřevěnou: má čtyři poličky vyrobené každá ze tří latěk, dřevo nejspíše borovice, drží jí čtyři vertikální laťky se zářezy, ve kterých jsou už další prkénka, která drží poličkové laťky. Máme jí už léta, znám každičkou spáru i ty nejmenší suky. Miluji její žlutou barvu laku. A druhou železnou: má též čtyři poličky, na téhle miluji její konstrukci, která kasně značí mozek a jeho přímočarost. Tahle konstrukce nebyla vyrobena srdcem, ale hlavou. Hlavou, která je sídlem lidského rozumu. Její nerezová ocel dokáže překonat věky. Má jen jedinou chybu, její hrany jsou ostrné. Nevím úplně přesně, která konstrukce je který film. Nejspíš Paprika bude ocelová, jí jsem dal ***** rozumem, za její promyšlenost, přímočarost a ostrost. Potom by byla Sennen joyu dřevěná, viděl jsem v ní hodně nedokonalosti, ale mé srdce mi zabránilo tomu cokoliv ubrat. Obě ač se zná, že nemají nic spoločného, mají společné jedno: vždy na ně budu sentimentálně vzpomínat. (27.07.2013)

Vynikajúci nápad a scenár. Vady na kráse sú čisto subjektívneho charakteru. Za prvé by som si film oveľa radšej pozrel v hranej podobe, najmä aranžovanie scén z filmov rôznych žánrov by bola tá pravá pastva pre oči. No a za druhé tá melodramatičnosť nefungovala na konci a niekedy aj v priebehu deja tak, ako sme z našich "západných filmov" zvyknutí a tým pádom sa na konci nerozplačeme. A to by sme sa sakra mali. Ale to je myslím viac spôsobené tým, že sa nejedná o hraný film. Častokrát nechápeme, v akej rovine sa nachádzame, ale táto neistota je podľa mňa niečím, čo filmu veľmi pomáha. Na pozadí príbehu dievčaťa sledujeme aj takú malú kroniku japonských (krvavých) dejín minulého storočia, čo film aj diváka obohacuje ešte viac. (22.04.2015)