Shortbus

"Story in a game is like a story in a porn movie. It's expected to be there, but it's not that important." (John Carmack) Provokatívny režisér John Cameron Mitchell sa s naostrenou mačetou v ruke prediera newyorskou džungľou neosobnosti a zasahuje do mozaiky intímnych vzťahov poznačených sexuálnou frustráciou a márnym hľadaním šťastia. V primitívnom, no predsa skalopevne prítomnom epizodickom príbehu niekoľkých párov a jedincov s veľkou otvorenosťou pristupuje k formám a prejavom túžby po materiálnom, fyzickom uspokojení, dávajúcom životu zmysel. Tiež ukazuje, ako vyššie citovaný Carmackov výrok dávno stratil platnosť - nielen, že explicitné sexuálne scény všetkých druhov a orientácií do naratívu hladko zapadajú, ale dokonca ho naďalej rozvíjajú, posúvajú a sú zdrojom šialeného humoru, ktorý odľahčuje skleslosť bezcieľne sa pretĺkajúcich protagonistov. Campová estetika a plošné zámerne poloamatérske spracovanie s nehercami inklinuje k väčšej realistickosti a napĺňa rolu simulakra, ktoré naberá na plastickosti zobrazenia bytia. A len na okraj, pokiaľ ste trochu tolerantnejší, je to film veľmi zábavný a pravdivý. Len sa trochu divím vkusu porotcov v Cannes. 75% Mimochodom, postava ex-starostu Tobiasa je priamym odkazom na skutočného newyorského starostu a homosexuála Eda Kocha, ktorý pôsobil na poste v rokoch 1978-89, teda v období vypuknutia epidémie AIDS. (04.12.2014)

Ani ne tak šokující otevřenost jako spíš překvapivá scénáristická nemohoucnost v trapném obalu. Mitchellův balík bizarností se pokouší použít lidskou sexualitu jako cestu k zobrazení něčeho většího, jenže tohle - to není nic. Tady se totiž přitvrzuje a do pocitů postav dostává pomocí sexuálních praktik či přihlouplých frází typu "Nikdy jsem žádný orgasmus neměla" a na tom v mých očích není nic obdivuhodného či citlivého. Samotný klub Shortbus zde pak nepůsobí jako nějaké očistné místo, pouze jako budova, kam se zoufalí jedinci chodí vydovádět a shromažďovat kolem jediné přijatelné, ale trestuhodně nevyužité postavy majitele, ať už jde o běžný páteční večer či krizi při výpadku proudu v celém New Yorku. Zkrátka radši budu za puritána či snoba či cokoli podobného, než abych si osudové pravdy svého bytí uvědomoval právě tady. Vždycky jsem ve filmech hledal odpovědi, ale než dostávat tohle, tak radši navždy zůstanu jen u povrchní zábavy. (14.04.2007)

Pravděpodobně nejotevřenější film, co se týče lidské sexuality, co jsem kdy viděl. Otázkou je, jestli to všechno bylo jen na efekt a mělo to pouze šokovat diváka. Podle mého soudu ne. Ten film měl i druhý rozměr. Pro mě byl o osamělosti člověka, o jeho hledání a vyplňování jakési vnitřní prázdnoty ať už uvnitř sebe, uprostřed rozpadajících se vztahů nebo uprostřed čím dál tím víc odosobněné společnosti. Už ten skvostný úvod se sochou svobody jakožto falickým symbolem uprostřed barevného města z krabiček . Nádherně optimistický závěr v jinak poměrně posmutnělém a skoro bezvýchodném filmu. Naturalistické herecké výkony a až na jednu či dvě scény se odvážím tvrdit, že tyhle postavy se vyskytují i v naší společnosti, jsou z masa a kostí. Jen je nevídáme a dost možná, že ani necheme vidět. A je to škoda, protože pod prazvláštní slupkou se leckdy skrývá překvapivá dřeň. (13.12.2008)

Po vizuálně originálním Hedwig and the Angry Inch neopouští John Cameron Mitchell sexuální otevřenost, kterou v Shortbus ještě více prohlubuje přítomností pornografických scén. Když si ale člověk odmyslí, že na plátně vidí "natvrdo" penisy a vagíny, jaksi zjistí, že ona proklamovaná kontroverznost je povrchní a uvnitř je Shortbus krotkou mozaikou propletených mikropříběhů, která naplňuje obecně vžité představy o současném americkém nezávislém filmu. Samozřejmě, najdeme tu pár hezkých nápadů (plastelínový New York) a scén (Sofiina masturbace na lavičce pod lampou) i vtipné prvky (ejakulace na obraz Jacksona Pollocka), ale nic moc víc a celkový dojem nezůstal nijak hluboký. (25.12.2006)

Sex je tu nejběžnější činností, denním chlebem. Začínáme masturbační gymnastikou, mrskáním otroka dominou a polohami á la Kamasutra už je nuda jednoho manželského páru. Když tohle a mnohé další nějak strávíme, začnou naši citově vyprahlí hrdinové řešit i docela běžné problémy. Často pomocí ruční kamery se dostáváme do klubu zvaného Shortbus, ve kterém si dávají dostaveníčko bizarní newyorské existence a jednoduše si tu užívají. Sexu, nezávaznosti, nových výzev. A postupně dokazují, že jsou daleko normálnější, než se na první pohled zdálo. Někdo tak může snímek brát jako vztahové drama několika tápajících bytostí, jiný bude těžko rozdýchávat zpěv americké hymny, při kterém mikrofony nahrazují ztopořené penisy. Shortbus nevtáhne, pokud ale nevypnete po první čtvrthodince, dá se dokonce i užít!! (23.03.2012)