Hasta el viento tiene miedo

Jednoduchý duchařský příběh “Dokonce i vítr má strach” se odehrává v dívčí internátní škole ve 20. století, ale nese současně známky tzv. gotického hororu, typického spíše pro lokace a období 19. století (tajemná věž v zahradě, noční vize, skučení větru aj.). Byl jsem příjemně překvapen uměleckou úrovní, v níž je vybudována atmosféra napětí a tajemna tohoto jinak velmi prostého scénáře. Hororový prvek je navíc okořeněn humorem a lehounkým erotickým nádechem, ovšem zcela v mezích vkusu a mravních mantinelů, takřka jen v náznacích. Herecké obsazení je přehlídkou různých typů (vždy bezvadně nalíčených) mexických dívek a žen. V roli Lucie, zástupkyně ředitelky, můžeme vidět mexickou hvězdu Maricruz Olivierovou. Film na mne vizuálně působil překvapivě evropsky; zjednodušenou typizací postav se příliš nelišil např. od západoněmeckých wallaceovek první poloviny 60. let, vesměs nezávadných i pro děti a mládež. Ale naopak, něčím je jiný a hodně zvláštní. Mně se ten film moc líbil. (31.12.2010)

"I vítr se bojí" -- Moc milé překvapení. Horor stojící naprosto na skvostné atmosféře, s jednoduchým, ale pro své účely plně funkčním příběhem. Během sledování se mi několikrát zdálo, že Taboada úplně neužívá možnosti poloprázdné internátní školy, ale čím více postupovala stopáž, tím tísnivější film byl a ke konci už se dalo mluvit o strachu. Na první pohled laxní režie nenápadně graduje a vytváří depresivní vlezlou atmosféru srovnatelnou s jinými duchařinami "Ti druzí" nebo "Haunting" (1963). Pomalu plynoucí příběh je navíc odvyprávěn skrze sympatické postavy (a herečky), s příjemnou hudbou a stopáží, takže jako celek nemá slabá místa a je krásně "kompaktní". Veškeré složky filmu jsou vlastně velmi jednoduché a místy možná i naivní, ale s očividným talentem tvůrců děsivě působivé. __ 4,5* (16.02.2010)

Studentky internátní školy jsou konfrontovány s přízrakem své předchůdkyně, který v nočních můrách terorizuje jednu z nich. Postupně však v jeho existenci uvěří všechny... Mexická duchařina režiséra Carlose Enriqua Taboada z roku 1968 má všechno, co by podobný snímek měl obsahovat. Jejím nejsilnějším prvkem je bezesporu úchvatná atmosféra plná poletujícího listí, poryvů větru a temných koutů. Na takovýhle film narazíte jednou za dlouhý čas a vůbec nevadí, že příběh sám je celkem jednoduchý a předvídatelný. (23.07.2009)

Ak vám na celom tomto spektákli budú pripadať najlepšie tie rebelantské kikkiny, niekde bude problém. Netuším, či je to mojou prívetivosťou ku krásnym ženám, alebo proste len averziou voči nudným ducharinám, ktoré spoliehajú viac na kecy, ako na činy. Priemer, pri ktorom sa rozhodne nepos€riete od strachu a to aj keby ste boli napr. taký nyktofobik. (15.05.2017)

Taboada s jedním ze svých prvních hororových zářezů. Ve většině dílech snoubí gotické prvky s těmi duchařskými a do toho často mění jak prostředí, tak původce zla (černý kocour v Más negro que la noche, podivná socha v El Libro de piedra). Příběh, jako u většiny režisérových dalších snímků, je opět jednoduchý a dost rozvláčný, ale možná právě v tom tkví jeho síla. Stačí si vzpomenout na podzimní atmosféru a noční vycházky internátem, v jehož chodbách se nese naléhavé volání. Mezi vrcholy filmu pak jasně patří scéna v kostelní věži. Na remake se chystám co nevidět. (03.04.2012)