Seriál si velmi trefně bere na paškál dva protilehlé přístupy moderní společnosti. Na jedné straně je tady otevřený a svobodomyslný přístup, který není tolik svázaný pravidly a rozhodně si nebere servítky, ale zato má potenciál být urážlivý nebo někomu ublížit. Na druhé straně je tady novodobější přístup, který se snaží být přísně korektní a definovat různá omezení ve jménu toho, co je „správné“, avšak v cestě za tím být chápavější a empatičtější vůči některým jedincům a vyvarovat se diskriminace někdy nabývá tak zrůdné formy, že paradoxně některým lidem ubližuje zrovna tak a uvaluje na ně mnohdy nesmyslné limity, které brání svobodnému vyjádření (a které jsou potažmo někdy až opačně diskriminující). Tyto dva svého druhu extrémy vnímám dlouhodobě a troufám si říct, že jsou zřetelné nejen napříč světem (ať už jsme v Japonsku, v Evropě nebo třeba v Americe), ale i napříč dějinami a dobou. Jako by lidstvo nebylo schopné zůstat ve vyváženém stavu, ale vždy směřovalo buď k jednomu nebo druhému extrému (naprostá svoboda vs. naprosté omezení). Z toho důvodu jsem moc ráda, že konečně vidím nějaké filmové (seriálové) dílo, které se rozhodlo na tyto tendence v rámci novodobých dějin poukázat. A to navíc velmi vtipnou formou. Každý díl dokonce vygraduje do jednoho humorného muzikálového čísla (není to tedy stoprocentní muzikál, ale co díl, to jedna muzikálová píseň, která je na jedné straně vtipná svým „přepísklým“ podáním, na druhé straně ale většinou obsahově dost trefná a pravdivá). Co se týká těch dvou protichůdných tendencí, zmíněných výše, v Japonském prostředí jsou ztotožněny s érou Šówa, konkrétně jejím koncem v 80. letech, a nynější érou Reiwa, tedy érou současné mladé generace. U nás by se takto mohla srovnat současnost s 90. lety (a případně i většinou předcházející poválečné doby). Výsledek je podobný. A vtip je v tom, že tento seriál využívá sci-fi prvek o cestování časem. Ovdovělý tatík, padesátník Ogawa Ičiró s rozjívenou pubertální dcerou na krku, který je zároveň svérázným učitelem a baseballovým koučem na střední škole, se zcela omylem dostane záhadnou autobusovou linkou z roku 1986 do dnešní současnosti (2024) a nestačí se divit, co vidí. Jeho přístup se okamžitě střetává s dnešní realitou. A jeho osmdesátkové chování a názory jsou rázem označeny za nevhodné a urážlivé… Na roce 2024 se ale dá najít i leccos dobrého, takže se Ogawa rozhodne v současnosti setrvat a přijít všem těm rozdílům ve společnosti na kloub. To by byl v kostce popis tohoto seriálu. Je toho však víc a Ogawa není jediný, kdo cestuje časem. Seriál se trochu zamotává v paradoxech cestování v čase a řešení dalších postav, ale v tomhle ohledu je třeba to brát hodně s nadhledem. Vše slouží spíš humornému záměru, rozhodně nejde o důkladně promyšlené sci-fi. Cestování v čase je zde spíše nástrojem vypravování. A mimo komiku tady jde samozřejmě o to konfrontovat dvě rozdílné generace a přístupy. V některých dílech je tato tendence větší, v jiných je upozaděná pro účely posouvání příběhu postav. Celkově je tam však tématiky relevantní pro tuto dobu hodně a pod komickým „obalem“ je mnoho z toho opravdu k zamyšlení. Hned na začátku se seriál věnuje extrémní ohleduplnosti vůči lidské citlivosti a potřebám v kontrastu s naprostou bezohledností a neempatií. O něco později hlavní postava objeví sociální média a snaží se pro změnu vypořádat s anonymními komentátory a „hejtry“. V tomto díle se řeší absurdita útočných, nenávistných a odsuzovačných vyjádření vůči věcem, které se daného člověka nijak netýkají. Jak se ukáže, někdy může jít také o jakýsi druh „schovávání se“ za pohled společnosti, snahu ztotožnit se s nějakým rádoby „správným“ postojem, aby člověk vypadal, že s obecným postojem ve společnosti táhne takříkajíc za jeden provaz. Osobně mě v seriálu velmi zaujala zrůdně vyhrocená scéna u večeře, kde se řeší dávný přešlap (konkrétně nevěra) jedné z postav. Díky vyhnání do absurdna seriál jasně poukázal na problematiku vytahování starých chyb a neschopnosti odpustit. A napříč celým seriálem se takto hlavní postava pokouší díky své „osmdesátkové“ mentalitě bojovat s nešvary současných tendencí. Nicméně, seriál se nesnaží říct, že dříve to bývalo lepší, naopak poukazuje stejnou měrou i na problémy v minulosti a na omyly ve starých názorech. Zkrátka, nic není černobílé. Seriál se pokouší rozdílné pohledy férově konfrontovat a finální sdělení je jasné – nakonec vyhrává vyvážený postoj, nadhled, tolerance a pochopení vůči různorodosti života. V tomhle ohledu si cením toho, že si seriál zvolil právě takové téma. Celkové zpracování možná není úplně vyvážené a najdou se silnější a slabší díly, ale za mě rozhodně nevšední a velmi originální seriálový zážitek. ~(4,2★)~
()
(méně)(více)
不適切にもほどがある!
Extremely Inappropriate!
Seriál si velmi trefně bere na paškál dva protilehlé přístupy moderní společnosti. Na jedné straně je tady otevřený a svobodomyslný přístup, který není tolik svázaný pravidly a rozhodně si nebere servítky, ale zato má potenciál být urážlivý nebo někomu ublížit. Na druhé straně je tady novodobější přístup, který se snaží být přísně korektní a definovat různá omezení ve jménu toho, co je „správné“, avšak v cestě za tím být chápavější a empatičtější vůči některým jedincům a vyvarovat se diskriminace někdy nabývá tak zrůdné formy, že paradoxně některým lidem ubližuje zrovna tak a uvaluje na ně mnohdy nesmyslné limity, které brání svobodnému vyjádření (a které jsou potažmo někdy až opačně diskriminující). Tyto dva svého druhu extrémy vnímám dlouhodobě a troufám si říct, že jsou zřetelné nejen napříč světem (ať už jsme v Japonsku, v Evropě nebo třeba v Americe), ale i napříč dějinami a dobou. Jako by lidstvo nebylo schopné zůstat ve vyváženém stavu, ale vždy směřovalo buď k jednomu nebo druhému extrému (naprostá svoboda vs. naprosté omezení). Z toho důvodu jsem moc ráda, že konečně vidím nějaké filmové (seriálové) dílo, které se rozhodlo na tyto tendence v rámci novodobých dějin poukázat. A to navíc velmi vtipnou formou. Každý díl dokonce vygraduje do jednoho humorného muzikálového čísla (není to tedy stoprocentní muzikál, ale co díl, to jedna muzikálová píseň, která je na jedné straně vtipná svým „přepísklým“ podáním, na druhé straně ale většinou obsahově dost trefná a pravdivá). Co se týká těch dvou protichůdných tendencí, zmíněných výše, v Japonském prostředí jsou ztotožněny s érou Šówa, konkrétně jejím koncem v 80. letech, a nynější érou Reiwa, tedy érou současné mladé generace. U nás by se takto mohla srovnat současnost s 90. lety (a případně i většinou předcházející poválečné doby). Výsledek je podobný. A vtip je v tom, že tento seriál využívá sci-fi prvek o cestování časem. Ovdovělý tatík, padesátník Ogawa Ičiró s rozjívenou pubertální dcerou na krku, který je zároveň svérázným učitelem a baseballovým koučem na střední škole, se zcela omylem dostane záhadnou autobusovou linkou z roku 1986 do dnešní současnosti (2024) a nestačí se divit, co vidí. Jeho přístup se okamžitě střetává s dnešní realitou. A jeho osmdesátkové chování a názory jsou rázem označeny za nevhodné a urážlivé… Na roce 2024 se ale dá najít i leccos dobrého, takže se Ogawa rozhodne v současnosti setrvat a přijít všem těm rozdílům ve společnosti na kloub. To by byl v kostce popis tohoto seriálu. Je toho však víc a Ogawa není jediný, kdo cestuje časem. Seriál se trochu zamotává v paradoxech cestování v čase a řešení dalších postav, ale v tomhle ohledu je třeba to brát hodně s nadhledem. Vše slouží spíš humornému záměru, rozhodně nejde o důkladně promyšlené sci-fi. Cestování v čase je zde spíše nástrojem vypravování. A mimo komiku tady jde samozřejmě o to konfrontovat dvě rozdílné generace a přístupy. V některých dílech je tato tendence větší, v jiných je upozaděná pro účely posouvání příběhu postav. Celkově je tam však tématiky relevantní pro tuto dobu hodně a pod komickým „obalem“ je mnoho z toho opravdu k zamyšlení. Hned na začátku se seriál věnuje extrémní ohleduplnosti vůči lidské citlivosti a potřebám v kontrastu s naprostou bezohledností a neempatií. O něco později hlavní postava objeví sociální média a snaží se pro změnu vypořádat s anonymními komentátory a „hejtry“. V tomto díle se řeší absurdita útočných, nenávistných a odsuzovačných vyjádření vůči věcem, které se daného člověka nijak netýkají. Jak se ukáže, někdy může jít také o jakýsi druh „schovávání se“ za pohled společnosti, snahu ztotožnit se s nějakým rádoby „správným“ postojem, aby člověk vypadal, že s obecným postojem ve společnosti táhne takříkajíc za jeden provaz. Osobně mě v seriálu velmi zaujala zrůdně vyhrocená scéna u večeře, kde se řeší dávný přešlap (konkrétně nevěra) jedné z postav. Díky vyhnání do absurdna seriál jasně poukázal na problematiku vytahování starých chyb a neschopnosti odpustit. A napříč celým seriálem se takto hlavní postava pokouší díky své „osmdesátkové“ mentalitě bojovat s nešvary současných tendencí. Nicméně, seriál se nesnaží říct, že dříve to bývalo lepší, naopak poukazuje stejnou měrou i na problémy v minulosti a na omyly ve starých názorech. Zkrátka, nic není černobílé. Seriál se pokouší rozdílné pohledy férově konfrontovat a finální sdělení je jasné – nakonec vyhrává vyvážený postoj, nadhled, tolerance a pochopení vůči různorodosti života. V tomhle ohledu si cením toho, že si seriál zvolil právě takové téma. Celkové zpracování možná není úplně vyvážené a najdou se silnější a slabší díly, ale za mě rozhodně nevšední a velmi originální seriálový zážitek. ~(4,2★)~ () (méně) (více)