Vlčí bouda

Plejáda otřesných neherců ve vynikajícím československém hororu. Ambivalentní pocity mne provázely prakticky celý film, úžasná atmosféra opuštěné horské chaty, patologický Macháček a jeho poskoci, proti tomu banda naprostých debilů z pomocné školy, kteří zkurví svou tupostí i ten nejjednodušší dialog. Uvědomuju si, že to byl zřejmě záměr. Chytilová debily ráda točí, režíruje a skutečné herce tak i mnohdy vede, čert ví proč. Tento způsob práce se mi ale zdá poněkud nešťastným, asi vždy budu preferovat upravenost před přírodním bobrem. Viděno během Challenge tour 2015: 30 dnů se světovou kinematografií (06.04.2015)

Nikdy bych nevěřil, že Věra Chytilová dokáže takhle příjemně filmařsky děsit. I díky Kocábově sci-fi hudbě, hereckému výkonu pana Macháčka a kameře, která sice vypadá jako z domácího videa, ale má svůj účel a půvab, se podařilo navodit dost depresivní, šílenou atmosféru, která celý film prostupuje. Vlčí bouda je dnes již trošku zapomenutá klasika, ale má stále co nabídnout. Fanouškům žánru science fiction, hororů či mysteriózních příběhů, můžu film vřele doporučit. Ještě, že už mám všechny lyžáky za sebou a na hory nejezdím... (19.02.2018)

Zopakovala som si film po možno dvadsiatich rokoch. Zážitok to zďaleka nebol taký intenzívny, ako si ho pamätám z puberty, no aj tak bolo zaujímavé, ako sa režisérka snažila rozohrať drámu po psychologickej stránke. Nie vždy jej to vyšlo, ale Vlčí bouda ešte stále má atmosféru. Dnes sa mi zdá oveľa prázdnejšia, no nezabudnem, ako ma pri tomto filme mrazilo, keď som ho videla vtedy dávno po prvýkrát. (05.06.2007)

Na první pohled nezajímavý moralizující sci/fi horor na bázi lyžáku s účastníky coby nesympatickými variacemi na sněženky a machry. Až na to, že je to snad jediný film normalizační éry, který dokázal na plátna kin propašovat dokonalé zpodobnění totalitního režimu a společnosti v něm žijící. Ať už to bylo autorčiným záměrem nebo ne, především z první části to přímo čiší. A záměr "vedoucích": podřídit, atomizovat, profízlovat, se zaklínadlem "kolektiv" živit vzájemnou nedůvěru a nenávist. Demagogická manipulace (včetně hlasování) je zde stejně efektivní jako nenápadná. A jeden je tady (prý) navíc. Další rovina: vztahy jednotlivců, totiž naše neustálá tendence uzurpovat a neschopnost ohledu na druhého. Vedoucí tak mají pro svůj záměr předem usnadněnou práci. Třetí rovina, spočívající v motivu "nesmrtelných mimozemšťanů", kteří potřebují, aby byl vydán plod toho všeho - stačí jediný!, na druhé straně ale mají pravdu v charakteristice lidstva. Celé to sugeruje chasidský postoj, že pro osud kosmu záleží vždy na každém jediném konkrétním činu, postoji, člověku. Výběr charakterů účastníků kursu je nesmírně zajímavý a v kontextu Chytilové tvorby není nepodstatné, že jde teprve o dospívající mládež, takřka ještě děti. Děti v jejích filmech, byť zdánlivě okrajově, znamenají naději cesty ze všeobecného marasmu (jehož zdárné pokračovaní je však zajišťováno rodičovským terorem). Mladí herci působí spíše nesympatickým a neumětelským dojmem, ale jejich projev je dokonale dobově realistický. A jelikož je ceý film podobenstvím, nevyznívá jejich charakteristika pro společnost zrovna dobře. Škoda jen polopatistik a klišé, hlavně v úvodu (Kačerův výstup) a závěru ("lidské teplo" a kýčovité projevy při odhazování zátěže) a logické nepřesvědčivosti některých reakcí. Naopak skvělá je postupně houstnoucí hororová atmosféra na mrazivém podkladě, stejně jako finální pohled na ve vánici se kymácející lanovku plnou těch, kteří nakonec pochopili slovo kolektiv z té správné stránky. Ovšem "hororová atmosféra" jen pro diváka, případně těch několik, kteří vidí vedoucí válející se ve sněhu: na to je dost směšný pohled, ale to je právě to hororové - nenormálnost nahání hrůzu. Jinak jsou všichni v klidu, jen se čím dál víc nenávidí navzájem a až do poslední chvíle nechtějí vidět, že jsou na pokraji katastrofy. A že opravdu platí "jeden za všechny, všichni za jednoho". Za pozornost stojí podivná jména vedoucích: Táta (Velký Bratr, Rodná Strana, Vůdce), Dingo (hlídací pes, represivní aparát), Babeta (nevím, ale lascivní nádech jejího jména mi to hází někam k heslu "chléb a hry"). Mimochodem, dost by mě zajímalo, co se to vlastně stalo s Babetou po zahřátí, než z ní Táta udělal sněhuláka. (05.07.2011)

„Jééé, mrkvička!“ Jako hororová parodie by Vlčí bouda fungovala docela dobře, zasmál jsem se hned několikrát…ale obávám se, že takhle film tvůrci úplně nezamýšleli. Místo seriózní žánrovky jde totiž o snad céčkový sci-fi horor pro mládež v československém hávu (vskutku zabijácká kombinace). Nejhorším na tomhle filmu jsou jednoznačně úděsné herecké výkony, které jsou trapné a směšné zároveň (snad s výjimkou Macháčka, který na rozdíl od ostatních alespoň chvílemi působí skutečně trochu démonicky a vůbec je jeho projev ze všech protagonistů nejvíc stravitelný). Záběry na sníh a led jsou neutrální, děj nudný a jediné, co působí hororově, je výborná hudba (zvuková a ruchová stránka funguje jenom místy; sem tam jsou ty pazvuky hodně mimo). A pak je docela fajn to morální poselství (škoda jen, že se ve filmu nevyvinulo ještě trochu jinak). Celkově to vidím na 2*, pro mě osobně jde o jeden z nejslabších filmů paní režisérky. „Joo, ty si přísahala na maminčinu smrt a kecala si. Za to ti maminka umře!“ – „Chá chá, máma už mi umřela. Chá chá, vidíš jaká seš blbá!“ (09.07.2014)