Před soumrakem

Jedním slovem bomba, která mě nedonutila usnout. A že to je u přítelkyně vcelku častým jevem u filmů po desáté hodině. Jenže u tohodle to prostě nešlo. Film začal a skončil tam, kde začal. Celých 80 minut jsem vlastně sledoval setkání milence a milenky v Paříži...romantičtěji to snad už ani nešlo...a poslouchal o čem se baví. O smyslu života, o jídle, vzpomínali, nadávali si, usmiřovali se. A to všecko během jednoho odpoledne, které ještě k tomu skončilo tak nádherně otevřeně. Neznám první díl, který předcházel tomuto setkání, ale vůbec mi to nevadilo. Sledoval jsem, jak se kamera plynule posouvá před nimi. Táhne se uličkami, většinou se dlooouhé scény ani nestříhají, takže herci ukazují, co v nich skutečně je a mně se to fakt hrozně líbilo. Romantiku nemusím, ale tohle mě chytlo od začátku. A těch 80 minut se to vydržet dá. Vlastně je to ideální na jedno všední odpoledne v podzimní Paříži. (28.01.2010)

Pokračovanie, ktoré svojmu predchodcovi nerobí žiadnu hanbu, pretože sa mu svojou kvalitou minimálne vyrovná. Spôsob narácie a jeho zobrazenie ostáva identické ako pri prvom dieli. Čo sa "zmenilo" sú samozrejme hlavní predstavitelia - tak fyzicky ako i duševne. Zatiaľ čo prvý diel veľmi verne zachytával zoznámenie dvoch mladých ľudí - plných ideálov, tak pokračovanie zase verne sprostredkováva pocity a životné postoje tridsiatnikov. Dialógy sú prostejšie romantický čŕt, ale naopak obsahujú viac životných skúseností, určitého triezvejšieho (racionálnejšieho až miestami zatrpknutého) náhľadu na svet. Medzi to sa vnára aj určitá dávka melanchólie a túžba zmeniť ten rozhodujúci 16.december v ich minulosti. Ale aj napriek tomu, je vzájomné puto medzi predstaviteľmi veľmi silné a hlavne prirodzené, presvedčivé, skutočné a krásne! Práve posledné slovo sa na samotný záver filmu hodí dvojnásobne. (23.01.2005)

Hérakleitos z Efesu si byl jist, že nelze do stejné řeky vstoupit dvakrát. Richard Linklater vstoupil do téže řeky v jiném městě. Valčíkovou Vídeň vystřídala kankánová Paříž, noční pouť odpolední procházka, ale změnilo se něco mezi Jessem a Celine? Řeka plyne, lidé mluví a ledovec, jehož špička je zdvořilý zájem a reklama na spokojený život, se zvolna vynořuje nad hladinu a taje..............Before Sunrise je mi bližší, ale až mi nebude kolem dvaceti, kdo ví, jestli sequel neocením víc než jeho staršího bratříčka. (25.04.2007)

Jeden z těch filmů, které mám čím dál raději. S nenápadnou precizností v delších, tematicky i rytmicky oddělených blocích (dějstvích), stejně jako v delších, průměrně desetivteřinových záběrech vyprávěný film o dvou lidech, kteří spolu před devíti lety cobi naivní dvacátníci strávili intenzivní noc na toulkách Vídní. On o tom napsal knihu, ona se přišla podívat na besedu a... Snímek PŘED SOUMRAKEM pro mě nicméně není důležitý jen esteticky, protože mimořádně silně rezonuje s mou vlastní představou o ideální partnerské chemii. Fyzická přitažlivost Jesseho a Celine totiž primárně vyvěrá až z intelektuálního napojení se na sebe, ze zdánlivě prostého rozhovoru dvou lidí, kteří si zkrátka nemohou pomoct a musí pro všechno najít ta správná slova... V tomto případě ovšem i rozhovoru hluboce spojeného s různorodou interpretací právě oné společné minulosti, s komplexní rétorickou hrou mezi oběma, se sdíleným cílem zjistit, kdo vlastně ten druhý v současnosti je a není. Jinak řečeno, oba se snaží odhalit, nakolik ještě je a není ten druhý tím oním, kdo se stal tak silnou součástí osobní minulosti - a nakolik je to jen do něj či do ní projektovaná vzpomínka. Rozhovor plyne, z fetišizujících připomínek minulosti se stává odhalovaná přítomnost, nenápadné machrování spořádaným a úspěšným životem se mění v čím dál důvěrnější sdílení životních trablů a zklamání... a během neustále prodlužované cesty Paříží se tak současně znovuutváří silné pouto, které si tentokrát možná už nebudou chtít vzít, i když jeho odlet se neúprosně blíží. Konec z nejsilnějších... respektive podobně silný (byť možné méně pravděpodobný) jako ten z ANNIE HALLOVÉ. (28.01.2024)

Je až neuvěřitelný že tenhle film nenudí, i když to má jenom 80 minut, tak je to celkem dost na to že ve filmu je jenom jeden dlouhej rozhovor a nic jinýho se tam neděje. V podstatě celej film stojí a padá na výkonech Ethana Hawkea a Julie Delpy, který sice nepředváděj něco výjmečnýho, ale ten rozhovor v jejich podání docela i zaujme, i když zrovna na takovýhle filmy moc nejsem, ale to hlavní co je na tomhle filmu nejlepší je skvěle napsanej scénář, ale přece jenom poslouchat celých 80 minut pořád skoro totéž, tak už to postupem času začíná lízt na nervy, ale i tak si film udržuje svuj nadstandart a ty 4* si zaslouží (10.06.2005)