Taková zvláštní rodinka

Taková zvláštní rodinka je stejně jako ostatní snímky Wese Andersona těžko uchopitelný, proto se naskýtá otázka - Jak k němu přistupovat? Rozhodně se nebudete smát gagům s očividnou pointou, tenhle podivín sází na jakési odlišnosti v jednání. Paletu postav, kterou vytvořil tady, mohl klidně nastčit do dalších dvaceti filmů, svým silným psychologickým podkreslením by určitě vyčnívaly. Nemůžu zaručit, že se Vám bude zrovinka tenhle styl zamlouvat, je to osobité, zvláštní, originální, divné.... (14.12.2005)

Geniální a naprosto svérázná parodie na romány červené knihovny i na svět latinskoamerických telenovel, na krásnou literaturu s romantickým nádechem a vševědoucím ,,Vančurovským" vypravěčem, který pronáší úžasné věty typu: ,,Byl stálým členem rodiny, přes prázdniny, ráno před školou a přes většinu poobědí." Wes Anderson si modelový příběh o partnerovi, který je ,,téměř" před smrtí a vrací se po letech smířit se svou rodinou, propojil se silně synkretickými inspiračními zdroji a svým nezaměnitelným tvůrčím způsobem a ryzí osobitou poetikou staví před diváka doslova vizuální hody - všimněte si konceptů jednotlivých záběrů, té promyšlené kompozice vycentrované obvykle na střed záběru či na zlatý řez, vertikálních pohledů shora či monotónních krátkých jízd, spíše však statického obrazu, kde dynamika tvoří pozvolný střih několika stejně velkých polocelků (často se shodnou kompozicí) přímo za sebou či vsunování obrazového předělu - refrénu v podobě obálek knih (ve významové rovině symbolizující inflaci psaného slova ve světě zahlceném informacemi, kde všichni píší...). Typické je nadsazení, hyperbolizování většiny faktů i situací ( ,,Byla jsem bez muže 18 let..." ), což ale stojí v kontrastu s tím, že Wes záměrně utlumil herecký projev a hereckou akci téměř u všech zúčastněných, takže převládá výsledný dojem úsporně minimalistického a melancholického hereckého projevu (tomu se vymyká jen Gene Hackman) ... výsledkem je velmi osobitě působící statická mizanscéna. Příznačné jsou samozřejmě také bizarní postavy a zde též jistá aristokratičnost hlavního hrdiny (vyjádřená nomen omen Royal Tenenbaum, což je navíc úžasné praštěné jméno...). Samostatnou kapitolou je i excelentní hudební stránka, která je nosná i sémanticky a v druhém plánu v textech ukrývá spoustu relevantních informací... Wes Anderson je skutečný filmový génius a tenhle film je zřejmě jeho umělecký vrchol... Podobné filmy: Život pod vodou, Darjeeling s ručením omezeným, Jak jsem balil učitelku, Prosíme přetočte (19.08.2008)

(1001) Nevím, jak je na tom s mentálním zdravím Wes Anderson, protože na základě jeho filmů to člověk zcela posoudit nemůže (ale aspoň trošku to posoudit jde a pane jo), ale Owen Wilson určitě bojuje s bipolární poruchou a sebedestruktivní depresí celý život a pane jo. Mám proto velký problém film vnímat jako komedii a asi bych si i troufla říct, že tak snad ani není myšlený. Smysl pro humor tvůrce neurčuje žánr filmu. Já sama bych Tenenbaumy zařadila do kategorie "psychoanalýza až psychoterapie". Ti vnitřní démoni jsou více či méně viditelní v každém Wesově filmu, ale tady je ten materiál nejsyrovější, nejbolavější a nejnepříjemnější ke sledování. Když například koukám na jakýkoliv film s Lukem Wilsonem (včetně Pravé blondýnky), tak musím myslet na to, že našel svého bratra Owena po pokusu o sebevraždu a zachránil mu tím život, a každý film s Lukem Wilsonem mi tak zcela nevědomky zprostředkovává jisté trauma. Jak velké trauma mi tedy způsobí tento film, když svoje žíly otevírá napřímo? Ale možná moji optiku zkreslují moji vlastní démoni a většina diváků tak nejspíš vidí trochu jiný film než já, když si Takovou zvláštní rodinku pustí. Šťastní to lidé. (30.12.2020)

Zpočátku jsem se v tomto příběhu ztrácel a obával se, jestli jsem vybral dobře. To byl však pouze prolog, který uvede v krátkém čase tuto netradiční rodinu. Film pak zpomalý a zaměří se na postavy ve filmu, jejich příběh a pohnutky. Jejich perličky, které tam na jejich dně jsou. Někdy ten život, přesněji svůj příběh miluju, tyhle prchavé okamžiky přicházejí většinou z nějakého důvodu, že se třeba něco vydařilo. Někdy však přijdou naprosto nečekaně, jako když se hlavní hrdina podívá na kančí hlavu v kumbále, která mu zřejmě něco hezkého připomíná. Usměje se. V takovém příjemném okamžiku (někdy) pohlížím na sebe a na svou cestu tímto nečitelným světem jakoby z vnějšku, téměř jako bych byl součástí filmu. Tento Andersenův film považuji za jedno z nejlepších uměleckých přiblížení tomu pocitu z bytí, který se tu snažím popsat. Tento film je blízko našim příběhům, a to nemusíte mít s rodinnými osudy v tomto filmu pranic společného. (13.09.2014)

První hodinka šlape přesně jak se patří. Bohužel od chvíle kdy Gene Hackman dostává padáka, film hodně zvolní, ubyde ztřeštěností a všechny postavy nakonec dojdou svého zaslouženého klidu. Třetí film je zase o něco ambicióznější a herecky lépe obsazený než minulý. Škoda druhé poloviny, protože měl našlápnuto k lepšímu výsledku než 70% (02.07.2013)