Režie:
Václav MarhoulScénář:
Václav MarhoulKamera:
Vladimír SmutnýHrají:
Petr Kotlár, Udo Kier, Michaela Doležalová, Zdeněk Pecha, Lech Dyblik, Jitka Čvančarová, Stellan Skarsgård, Harvey Keitel, Julian Sands (více)Obsahy(1)
Ve snaze uchránit své dítě před masovým vyhlazováním Židů, rodiče posílají syna k příbuzné na venkov kdesi ve východní Evropě. Chlapcova teta však nečekaně umírá a tak je dítě nuceno vydat se na cestu a protloukat se úplně samo divokým a nepřátelským světem, ve kterém platí jen místní pravidla, předsudky a pověry. Jeho snahu o doslovné fyzické přežití ale po válce střídá jiný boj. Boj, kterého si ani není vědom, boj sama se sebou, boj o svou duši, o svojí budoucnost... Nabarvené ptáče je hluboce dramatický příběh zaobírající se bezprostředním vztahem mezi hrůzou a krutostí na jedné straně a nevinností a láskou na straně druhé. Je to první a nejslavnější román autora knih „Byl jsem při tom“ a „Pinball“ - jednoho z nejvýznamnějších a nejvýraznějších a světových spisovatelů minulého století Jerzyho Kosińského. (Bioscop)
(více)Videa (3)
Recenze (674)
Kdybych měl film hodnotit jen po vizuální stránce, byla by to pětka jak vyšitá. Ale co mi zoufale chybí a tudíž to nejsem schopen nějak více bodově akceptovat, je fakt, že mě tenhle film zase až tak neoslovil. Nebo nezasáhl, to vyjde nastejno. Jsou takové pěkné obrazy, plné násilí, které není vůbec tak strašné, jak se psalo, ale celé působí lehce slepovaným dojmem, který zůstává i několik hodin po zhlédnutí. Prostě taková perfektně nasnímaná skládačka osudů, která potěší, ale pod kůži se moc nezaryje. Václav Marhoul je možná cílevědomý člověk, ale na to, abych ho označil výborným režisérem Nabarvené ptáče zdaleka nestačí. ()
Velmi syrový snímek, který je dobré si pustit pouze ve chvíli, že na něj máte vyloženě náladu. V opačném případě na vás totiž nezapůsobí tak, jak by mohl a jaký potenciál k tomu v sobě má. Docela mě i mrzí, že Nabarvené ptáče nezabojovalo o Oscary, neboť dle mého názoru by si sošku zasloužilo. Knižní předlohu jsem nečetl, takže nesrovnávám, hodnotím pouze film. Nebudu ani řešit, zda Jerzy Kosiński vskutku něco obdobného zažil či si příběh zcela vymyslel. Není to podstatné. Marhoulův film je dechberoucí podívanou, přehlídkou krutostí, primitivismu, barbarství a zároveň studií o vlivu zrůdností a války na psychiku malého chlapce. Nelze si zde nevzpomenout na unikátní legendu Jdi a dívej se, případně jiné počiny, které jsou tu uvedené v sekci "Podobné filmy", namátkou např. Z Paříže do Paříže. Nabarvené ptáče zaujme a příběhově (vizuálně) umocní i černobílé zpracování, filmové lokace, herecké výkony i obecně zdařilé zpracování. Řada scén a výjevů divákovi jistě utkví v paměti na hodně dlouhou dobu. Nemám zkrátka výtky a dávám plný počet! Za mě je tohle opravdu brilantně odvedená filmařina a jeden z nejpovedenějších českých (velko)filmů, resp. filmů s mezinárodním obsazením a ambicí dostat se dál než jen za hranice naší zemičky. ()
Kontroverze kolem Nabarveného ptáčete je podle mě z velké části nafouknutá bublina a myslím, že ti odcházející diváci v Benátkách odcházeli hlavně proto, že se nudili a nebyl to film pro ně, jenže když se jich někdo zeptal na důvod, prostě se nechtěli ztrapnit a vymluvili se na nesnesitelnou brutalitu a už to bylo. Neříkám, že je film příjemná podívaná, to rozhodně není, ale je to skvělá podívaná a Václav Marhoul má rozum. Na plátně se tedy sice dějí ošklivé věci, nicméně skoro nikdy není zapotřebí je ukazovat přímo se snahou co nejvíce šokovat, mnohokrát je dokonce nepříjemnější to ticho před bouří, případně pouhý zvuk něčeho, co se právě odehrává mimo záběr. Asi nejvíce se mi na Nabarveném ptáčeti ale líbí, že je to stoprocentní světový film, ačkoliv se jím snad ani nesnaží být. Neexhibuje, soustředí se pořád na to, aby odvyprávěl špinavý příběh o cestě ze tmy na světlo, k čemuž mu výborní herci pomáhají stejně jako úchvatná kamera Vladimíra Smutného a Marhoulova vláčilovská režie. Není to pro každého, ale to je přece v pořádku. ()
Před lety bych si ještě nedokázal ani představit, že tu někdo bude mít takové sebevědomí, aby dokázal natočit něco tak expresivního, existenciálního, plného podobenství, s minimem dialogů, geniální kamerou a hereckými výkony, mezi kterými dominují jak naši tuzemští umělci, tak i ti světoví. A ejhle…je tu Nabarvené ptáče. Důkaz, že to stále umíme, a že podobné filmy nejsou devízou minulosti. Nabarvené ptáče je jednoznačně klenot české kinematografie posledního deseti letí. Projektem, nad kterým režisér Václav Marhoul bádal mnoho let, než se ho rozhodl zrealizovat. Projekt, o kterém mnoho lidí tvrdilo, že je nezrealizovatelný a hle…už je na světě. A je to obrovský zážitek, byť zatraceně depresivní, což byl zřejmě také záměr. Trošku mi vadilo to epizodické vyprávění, ale dle knižní předlohy předpokládám, že to jinak ani nešlo. Epizodu za epizodou jsem měl pocit, že to nemůže být horší a pokaždé jsem se dočkal situace, kdy to horší bylo, byť jsem si to v tu danou chvíli nedovedl ani představit. Nabarvené ptáče je i přes to všechno originální, poctivá tříhodinová filmařina, u které si rozhodně neodpočinete, ale zároveň budete svědky něčeho zvláštního. Václav Marhoul mě před mnoha lety nadchnul Tobrukem a dokázal to zase. ()
„JÁ CHCI DOMŮ…“ /// O Nabarveném ptáčeti toho bylo za posledních pár dní napsáno asi tolik, jako o všech českých filmech za pět let. Z rozhovorů s Václavem Marhoulem je cejtit úleva a radost. Prostě to dokázal! Natočil film podle románu, který měl pověst "nezfilmovatelný" a který lidi kvůli dominanci násilí, agrese a sadismu nedokázali dočíst. Hned od začátku nepřehlídnete tři věci. Kameru Vladimíra Smutného, Petra Kotlára, který „nesleze“ z plátna a režii Václava Marhoula. Vezměte si - 169 minut dlouhej film, ve kterým se mluví devět minut… Tady prostě 99 procent všeho musíte vyjádřit obrazem, mimikou a scénou. Tady si nikdo nemůže jen tak sednout a začít povídat o tom, jak... a že by.... Tady se mlčí a koná. Což je parádní. Snímek na naše poměry udivuje zahraničním hereckým obsazením. Největší hvězdou je bezesporu Stellan Skarsgård. Bylo by ale chybou čekat jednojmennou hereckou katarzi. Kromě Petra Kotlára, kterej film táhne, tady ostatní pouze herecky „zaštěkaj“. A zatím co postavy, které hrají Udo Krier a Jituš Čvančarová zanechají nesmazatelnou stopu, role Stellana Skarsgårda je snad ze všech nejmenší. Několik hodin po projekci „je to ještě ve mně“. Vybavuju si scény, přemýšlím. Samozřejmě, že Nabarvené ptáče je film pro „náročného diváka“. Užijte si ho, dokud trvá jeho boom. Stojí to za to. A jestli se chystáte do sálu vstoupit s pytlem popcornu a bandaskou Coca-Coly, dejte pozor - mohlo by vám během projekce přestat chutnat. Víc jsem se rozepsal TADY. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Stejnojmennou knihu, kterou v roce 1965 napsal Jerzy Kosiński jsem nečetl. 2.) Jsem u tety na vesnici a chci domů. 3.) Brutalita, pověry, perverze… to jsem celej já… /// PŘÍBĚH ***** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ ** ()
Galerie (399)
Zajímavosti (56)
- Spisovatelka Joanna Siedlecka pro kanadskou televizi TFN uvedla: „Nabarvené ptáče nemá nic společného s dětstvím Jerzy Kosińského, ty strašlivé horory vymyslel do románu, on zažil jen to dobré, kdy vesničané riskovali a schovali jeho i celou rodinu před nacisty. Vzhledem k nelidské době a osudu většiny polských Židů žili Lewinkopfovi, tedy Kosińští, v mimořádných podmínkách. Dokonce v té době zaměstnávali paní na výpomoc.“ (klukluka)
- „Od samého začátku jsem byl přesvědčen, že angličtina by v Nabarveném ptáčeti zcela zničila jakoukoli autentičnost. Sám Kosiński v předmluvě knihy uvádí, že příběh se odehrává kdesi ve východní Evropě, kde lidé mluví zvláštním dialektem. Proto jsem se rozhodl použít jakési slovanské esperanto, uměle vytvořený jazyk,“ řekl režisér Marhoul. (vojacekr)
- Česká filmová a televizní akademie vybrala film jako kandidáta na Oscara v kategorii nejlepší zahraniční film. (Duoscop)
Reklama