Nabarvené ptáče

Film bych označil za úctyhodný, poctivý, solidní. Tedy žádné nadšení. Velké nasazení autora je ale znát. Jsou známy i jeho problémy při natáčení, které překonal. Ovšem zrada číhá v dramaturgickém východisku, respektive ve zvoleném vypravěčském klíči, jenž by se dal nazvat záznamem cesty židovského chlapce válečným venkovem. Záznamem pozorovatelským, neosobním a jakoby nezúčastněným, kde se důvěrnost prožitku nahrazuje pásmem obrazů. Každý záběr budovaný v dokonalé černobílé stylizaci je sám o sobě sice mistrovský, ale řadí se za sebou lineárně, v neměnné náladě, téměř mechanicky od jedné trýznivé zastávky k druhé. I když je třeba uznat, že alespoň sexuální násilí pojímá film decentněji, než se o něm ze zahraničních festivalů šířilo a než si počíná stejnojmenný bestseller Jerzyho Kosinského. Jakmile chlapec ztratí poslední pevný bod, zbývá mu pouze cesta, ovšem bez cíle, jenž by jí vyklenul potřebný oblouk. Každé setkání se odehrává na prakticky totožném půdorysu divoké země nikoho, kde si nájezdy Calverů nezadají s brutalitou domorodců, a v takovém duchu, v jakém si západní svět rád maloval východ Evropy: coby barbarské, hrubé, surové, nevzdělané, primitivní kmeny, které znají jen samohonku a násilí. Což lze díky předloze akceptovat, ale ve výsledné smyčce bez jediného úkroku vede k únavné jednotvárnosti. Je obdivuhodné, jak malý Kotlár pouze výrazem tváře vnímá třeba žárlivé dusno mlynářské domácnosti ústící v oslepení manželova domnělého soka nebo jak vstřebává obě strhující scény s ptáky. Popravdě všude tam, kde se obejde zcela beze slov, například v jedinečném tichém sólu Stellana Skarsgarda, účinkuje Nabarvené ptáče silněji než v několika situacích, kde v dialogu používá uměle vytvořené a nepřirozeně znějící novoslověnštiny. Ovšem výjimečné okamžiky zakryje struktura vyprávění, tedy onen typ putování členěný do kapitol, kterých by místo devíti mohlo být stejně dobře pět nebo pětadevadesát. A to je škoda, protože jsem byl už je neměnným rytmem postupujícím od výjevu k výjevu otupělý právě ve chvíli, kdy chlapec začne pod vlivem utrpěných zkušeností samovolně přecházet na temnou stranu. Pohříchu se zásadní posun v kategoriích dobra a zla odehrává až ve chvílích, kdy už se každá minuta navíc pociťuje takřka fyzicky. Nicméně dvě věci je třeba uznat. Zaprvé, brutální scény nejsou samoúčelné, pouze převzaté z knihy a nasnímané i ohleduplněji. Zadruhé, Marhoulem zmiňovaný náznak naděje se opravdu symbolicky dostaví, třebaže pocitově doléhá z dálky tak jako předešlé utrpení. (24.03.2020)

Ptáče je natočeno natolik odtažitým způsobem, že jsem během něj necítila téměř žádné emoce. Nejde o to, že příběh postrádá klasickou gradaci nebo že by obsahoval ono pověstně nechutné násilí, protože oproti polské Volyni se jedná skoro o nevinnou podívanou. Nedokázal však vypiplané obrazy naplnit životem. Téma je potenciálně srdcervoucí, ale film jako by zůstal na půli cesty mezi standardním válečným dramatem a uměleckým snímkem. Záběry jsou nečekaně krátké, těch pár minut dialogů působí až rušivě. Režisér se nedokázal oprostit od filmového jazyka jednoznačnosti a přístupné symboliky.//// Už s Tobrukem však dokázal, že mistrně ovládá zvukovou složku. Vzhledem k tomu, že film nemá žádnou hudbu, je každičký výstřel či ruch slyšet o to víc. Herci jsou typově vybraní dobře, make-up a kostýmy jsou fantasticky propracované do nejmenšího detailu – ať už se na pár minut ukáže starý žárlivý mlynář, nebo umouněný vesničan./// Je to po mnoha letech český film, za který se rozhodně nelze stydět a u nějž s klidem přijímáte zprávy, že se bude promítat na dalším světovém festivalu. Není však úplně ideální, když vás Marhoulův monolog o tom, jak za něj kamarád přes rok platil elektřinu a známá mu darovala všechny peníze, které měla, dojme mnohonásobně víc než putování chlapce válečnou krajinou…[Kino] (03.10.2019)

Tak konzumenti už dostali prostor se vyjádřit, tak teď by snad bylo vhodné, aby k filmu napsal pár slov také největší odborník na této databázi - já. Velký problém mám především s množstvím obdržených ocenění. V jejich záři film působí kvalitnějším dojmem, než ve skutečnosti je. Každopádně, konkurence tento rok byla až nezvykle slabá. V podstatě zbytek snímků tohoto roku stavěl na kvalitním scénáři (Vlastníci), či hereckých výkonech oblíbených herců (Schmitzer - Staříci), tudíž všude, kde to jen trošku šlo, tak Nabarvené ptáče nevyhrálo. Absolutně například nechápu, jak mohlo Nabarvené ptáče získat ocenění za nejlepší zvuk, když jsem si všiml několika momentů, kdy v těch málo dialozích nekorespondoval zvuk s obrazem, což je úplně zásadní nedostatek a něco takového nemohlo přece projít postprodukcí. Výhrady bych si troufl mít i ke střihu, který snímek znovu vyhrál díky slabé konkurenci v tomto ohledu. Jinak se ovšem snímek zcela vymyká běžným českým standardům v rámci technických disciplín. Za naprosto luxusní shledávám zejména výpravu a kostýmy, což byla velká radost pro oči a zcela to přesahovalo běžné rozměry pro český rukopis. Špatná nebyla v konečném důsledku ani kamera, i když mě záběry úvodní honičky hodně vyděsily, protože v dynamické rovině byla strašná, jakmile se ovšem přesunula do statické roviny, ve které setrvala ostatně celý film, tak to byla pastva pro oči. Knižní předlohu jsem nečetl a se scénářem jsem seznámen do té míry, kterou mi předložil samotný snímek. I v tomto ohledu musím říct, že jej přijímám s výhradami. Samotné rozdělení do kapitol mi přišlo jako dobrý nápad a časté výrazné změny prostředí zajišťovali to, že jsem během dlouhé stopáže nepropadl intenzivní nudě. Když už jedna dějová linka vyčerpala svůj potenciál a začala se stávat stereotypní či nudnou, tak vždy přišel významný dějový zvrat a chlapec se ocitl ve výrazně odlišném prostředí. Ve výsledku tedy hezký průlet válečnou východní Evropou, která byla vykreslena jako temný středověk. Jednotlivé životní lapálie, které malý židovsko-cigánský kříženeček zažívá jsou nechutné, odporné a nelidské, přesto se autorovi nepovedlo mě nějakým způsobem vtáhnout do děje a pociťovat během sledování jakékoli emoce. FIlm rozhodně nepovažuji za zbytečný, užil jsem si záběry lidské odpornosti, které se mi zřejmě na dlouho vryjí do paměti, přesto jsem se po celou dobu cítil pouze jako nezúčastněný pozorovatel, nikoli jako součást děje - tohle považuji za nejzásadnější slabinu snímku, který určitě měl potenciál vcucnout, pohltit, sežvýkat a vyplivnout. Takže i když došlo na nechvalně proslulá a mezi lidmi velmi oblíbená témata jako pedofilie a zoofilie (v jedné pasáži dokonce milostný trojúhelník zahrnující obě deviace současně), tak jsem skončil spíše s jemným úsměvem v koutku, než že bych se tím cítil nějak zdrcený. Komu bylo téma snímku blízké, tak bych doporučil spíše tématem velmi blízký, ale emočně vyzrálejší kousek - Jdi a dívej se. [78 %] (13.05.2020)

Film, zachráněný kameramanskou prací “s černobílem”, rámováním a svícením. A produkčním vystižením doby kulisama a kostýmama. Vypravěčskou strukturou však naprosto jednotvárný, postrádající dramatický oblouk, uměleckou symboliku, sofistikovanější střihové postupy i vnitržní emocionální vývoj, který mu mohla aspoň částečně dodat (pohříchu naprosto absentující) hudba. Nabarvenému ptáčeti chybí většina toho, co jeho typ filmu potřebuje. Postavy mají výstižné tváře, ale setrvají pouze pár minut, většinou téměř nepromluví, a filmu nic nedají. Pouze svojí hnusotou přispějí k další a další předčasné ztrátě nevinnosti kluka v ošklivém prostředí. A že to celé má být právě o oné ztrátě, pochopíme až z posledních pár minut, po téměř třech hodinách monotónního kupení stejně vypadajících a vyznívajících epizodek na sebe. (13.09.2019)

Stále nemohu uvěřit, že jde o film z našich vod. Vlastně ani nepamatuji, jak dlouho jsem na podobný zážitek z plátna čekal. Možná od festivalu Lfš a poctu Tarkovskému. Každá kapitola je krutá výpověď a zlo v lidech, které se odráží v dobách, kdy dobro mělo malinký světlo v dlouhém tunelu. Kamera je neuvěřitelná, autenticky optika na světové úrovni. Podobné obrazy jsem naposled viděl u Ivanova dětství (1962). Každý jeden záběr si zaslouží nejen filmové plátno, ale i obraz. Každý emocionální drsný dotek, každého kdo zpochybňuje válečnou dobu. Každý krvavý obraz, každý utrpení chlapce cítím i po dalších hodinách. Film, který měl vzniknout, film který Vás zničí, nejen krutou výpovědí, ale i dokonalou vizuální optikou. (22.09.2019)