V pět odpoledne

Film plný jemných paradoxů provázejících střet kultur v ortodoxní zemi, kterou západ nemůže nikdy pochopit tak, jako její vlastní děti. Západní svět by tento a mnohé další východní filmy měl vidět, aby si uvědomil, kolik lidí a jakou měrou vůbec ovlivňuje. Velmi silně na mě zapůsobila scéna ke konci, kdy nad pouští prolétly americké vrtulníky Blackhawk a letadlo Lockheed C-130 Hercules, zatímco dole pod nimi dvě ženy a jejich otec s námahou tlačili chatrný povoz skrz rozlehlou pláň. 70% = 4-/5 (30.07.2010)

Brzy po pádu Tálibánu natáčí Samira Makhmalbaf film o Afghánské dívce Nogreh navštěvující bez vědomí konzervativního otce školu. Chce se tak přiblížit svému snu – stát se prezidentkou Afghánistánu podobně jako Benazir Bhutto v Pákistánu. Když sledujeme Nogreh obouvající si před příchodem do školy boty na podpatku, můžeme si vzpomenout na malou Zahru z filmu Božské děti a uvědomit si, jak jsou pro islamské dívky boty důležité k vyjádření vlastní individuality. V názvu filmu je použit verš z básně Frederica Garcii Lorcy Pláč pro Ignacia Sancheze Mejiase. (26.01.2006)

Není to špatný film. Když jsem na festivalu v Karlových Varech viděl sebevědomou mlaďoučkou režisérku, říkal jsem si že ta má ještě kariéru před sebou, ale tomuhle filmu chybí nějaká silnější dějová linie. Život v Iránu je zobrazen realisticky, ale dokumentární film to není. Je na čem pracovat, potenciál velký. (10.07.2004)

Tak tohle ne! To se nepatří! Na to dejte interdikt! Vymezte jako tabu! Dejte do trezoru! Nepotřebujeme filmy, které nás znepokojují, něco nám podstrkují nebo vůbec vyvádějí z naší bohorovné (Bůh je sice vševidoucí a vševědoucí, nemůže si ale všechno koupit) konzumní rovnováhy.... Film, který není v prvním plánu věnován povznesení sociální prestiže žen, nýbrž prostému přežívání a přežití, není (opět) inspirován známou písničkou "Pátá" (T. Hatch / Jiří Štaidl) v podání Heleny Vondráčkové (ta patří právě do oblasti konzumu), nýbrž básní Federica Garcíi Lorcy "Llanto (žalozpěv) por Ignacio Sánchez Mejías", kterou napsal v roce 1934, a která je podle Rafaela Dieste alegorií na Guerra Civil a smrt Repúblicy Española (proč ale právě 'v pět odpoledne' - A las cinco de la tarde. / Eran las cinco en punto de la tarde - můžeme jen tušit.) Pro nás ale není nic snazšího než rozšíření místa i času na dějiště filmu, Afganistan... Mladá Noqreh se chce stát prezidentkou, ale neumí mluvit před lidmi. Její přítel jí radí, aby nejprve hovořila k dobytku. Až bude potom mluvit k lidem, stačí jen představit si je jako dobytek (tady už je to běžná praxe).... Maq **** zde má pozoruhodnou úvahu (celou ji zopakuji): "Do centra mojí pozornosti se namísto Noqreh postupně dostal její otec. Napřed ho vnímáme jako konzervativce, omezujícího dceru lpěním na tradicích. Fanatik, jak Noqreh říká. Znenáhla ho však poznáváme jako člověka s pevnou morálkou, mírumilovného, snášenlivého, odpovědného. Je to jen on sám, kdo zná a chápe v celém rozsahu hroznou situaci jeho rodiny a velmi, velmi lidsky trpí." Navíc jeho "hovory s koněm" to jen podtrhují. Pozn.: Za ruské invaze do Afganistánu, se povídal vtip, začínající dotazem, jak se rozlišují stany podle velikosti. Nejmenší je singl stan, pak "áčko" pro 2 až 3, atd. a největší Afganistan, do kterého se vejde celý ukrajinský front. - Teď už víme, že nejen on. (18.12.2017)

Při sledování filmu z takového prostředí se divák nemůže vyhnout zásadní otázce: Mohu věřit tomu, co vidím? Opravdu lidé na daném místě a v daném čase myslí, cítí, mluví, jednají, žijí a umírají tak, jak to film ukazuje? Přiznám se, že v tomto případě jsem v koncích. Prostě nevím. Neumím posoudit, zdali jsou Afghánci takoví, a nerozpoznám, kde končí realita a začíná autorkou předepsaná stylizace. --- Zpočátku jsem nepochyboval, že jsem objektem propagandy. V dívčí světské škole, donedávna Talibanem zakázané, dívky projevují zájem o vysoce kvalifikovaná povolání včetně prezidentské funkce. Jejich projevy jsou toporné, naučené, nepřirozené. Účelově vybranými citacemi Koránu je nám naopak výuka v tradiční škole představena tak, abychom nebyli na pochybách o jejím nekonečném tmářství. --- Aha, řekl jsem si, tady je emancipovaná, na Západě žijící Afghánka, která nás teď počastuje agitací za pokrok, osvětu a demokracii v Afghánistánu. Jenže film pokračuje, a prezidentský sen se stále zřetelněji vyjevuje spíše jen jako dětská hra. Sice se o něm nadělá nejvíce řečí, ale dohromady nikam se nedospěje a spíš se nám tu rodí milostný románek. Zato v pozadí, jaksi stoicky a většinou bez komentáře se odehrává velký příběh. Rodina se krok za krokem, bez velkých gest, propadá do beznaděje a katastrofy, závěr je zdrcující. --- Do centra mojí pozornosti se namísto Noqreh postupně dostal její otec. Napřed ho vnímáme jako konzervativce, omezujícího dceru lpěním na tradicích. Fanatik, jak Noqreh říká. Znenáhla ho však poznáváme jako člověka s pevnou morálkou, mírumilovného, snášenlivého, odpovědného. Je to jen on sám, kdo zná a chápe v celém rozsahu hroznou situaci jeho rodiny a velmi, velmi lidsky trpí. --- Říkám si, že kdyby autorka chtěla udělat prostě agitku, nepřipustila by, abychom k nepříteli pokroku, a tedy negativní postavě, pocítili takový obdiv a úctu, ba soucit. Jenže to může být ještě jinak. Je možné, že autorka neví, že u nás na Západě, kde už máme všechno to, co Afghanistán teprve čeká, je zbožný, morální, statečný a odpovědný muž bezmála mýtickou postavou. Jinými slovy, kdo je pro pokrokovou Afghánku zabedněný dědek, ten je pro nás dědečkem z pohádky. --- Kulturní vzdálenost je převeliká a riziko nedorozumění oboustranné. To je vcelku jediné, čím jsem si ohledně tohoto filmu jistý. (18.08.2010)